Což o to, představa je to - v obou případech - hezká a rozhodně proti ní nic nenamítám. Jenže speciálně v tom prvním případě je to krok tak číslo tři či čtyři, který je nutné udělat v situaci, kdy je nejprve třeba, obrazně řečeno, vstát z postele.
Ukažme si to na malém příkladu. Mladý muž se vyučí automechanikem, naučí se nějaký ten cizí jazyk (například francouzštinu), pak pojede do Molsheimu a získá místo u Bugatti. Po zkušenostech, získaných při výrobě Veyronů, se vrátí domů, a otevře si dílnu. Říkáte, že blouzním?
Ale ne, neblouzním. Jen jsem si vzal jako vzor zářnou kariéru Václava Laurina, zakladatele pozdější Škodovky. Akorát namísto Molsheimu šel na zkušenou do Drážďan (v Molsheimu by ostatně ani nic nenašel, legendární automobilka vznikla až o nějakých 15 let později) a první pracovní zkušenosti získal při seřizování a obsluze parních strojů – což byl pro Laurinovy současníky podobně sofistikovaný mechanismus, jako pro nás Veyron.
Naši učni jsou přitom v diametrálně odlišné situaci. Především mnohde už ani vlastně nejsou a ruší se celé třídy a školy. A na těch pár, kteří tu ještě zůstali - i když bych jim to přál -obvykle ve světě nečekají.
Aby se to změnilo, musíme nejprve udělat učňovské školství atraktivnější a vrátit mu společenskou prestiž, která mu náleží. To znamená především do něj investovat a také propojit výuku z praxí prostřednictvím firem, hospodářských komor a i třeba nově etablovaných cechů. To je první, úplně nezbytný krok. Teprve ten naláká do lavic učilišť lidi, kteří, doufám, převezmou Laurinovu štafetu.
Potom, a to je druhý krok, pro ně musíme vytvořit takové podmínky, aby se měli chuť z té ciziny i vracet. A teprve pak můžeme řešit vandry a stáže…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
