Chceme-li ale vytvářet a spravovat fungující stát, jakým je liberální demokracie, tedy stát který občanům přiznává právo podílet se na moci a zároveň mít osobní (ekonomické) svobody, není situace bohužel tak jednoznačná.

Ony totiž oba zmíněné pojmy jdou tak trochu proti sobě. Připustíte-li například myšlenku, že míra zdanění fyzických osob bude velmi nízká a občan sám bude rozhodovat o tom, jak naloží se svými vydělanými penězi, budete mít sice (ekonomicky) svobodné občany, ale míra rovnosti ve společnosti poklesne, protože vám zároveň vznikne početná skupina osob, která bude mít (vlivem nízkých příjmů a nízké míry přerozdělování veřejných prostředků) nerovný přístup ke zdravotní péči nebo ke vzdělání. A naopak, připustíte-li myšlenku, že všichni občané jsou si ve všem rovni a neumožníte-li jim např. diferenciaci příjmů, docílíte stavu, kdy velmi schopní lidé, nebudou mít motivaci vytvářet více hodnot, než nutně potřebují ke svému životu. Společnost přestane být inovativní, budou jí chybět schopní vůdci a nakonec upadne do průměru a bude stagnovat.

Co v praxi obnášejí obě tyto krajní varianty, nám už historie ukázala. A ukazuje to i současnost: svobodná volba tzv. důchodového pilíře (která se vyplatí spíše občanům s vyššími příjmy) vede k okamžitým propadům příjmů stávajícího průběžného tzv. prvního pilíře a tím (pokud by nebylo nalezeno financování z jiných zdrojů) i ke snížení ekonomického zajištění důchodců a omezení jejich rovnosti.