„Ondro! Ondro? Kde je?“ rozhlíží se po obývacím pokoji Jana Pechová, která je v současnosti pěstounkou čtyř dětí. „Asi se schoval do pokojíčku, stydí se,“ říká nám Kristýnka, osmiletá blonďatá holčička, kterou si Pechovi vzali z dětského domova, když jí byly dva roky.

V rodinném domku na začátku Stříteže panuje ještě vánoční nálada. Přestože je polovina ledna, v obývacím pokoji stojí krásně nazdobený stromek, na skříni vedle televize hoří svíčky a plyšový Santa Claus se snaží po šňůře vyšplhat na poličku. „Už ho vidím, mami, je tady, podívej,“ usmívá se Kristýnka a ukazuje do rohu na malý stolek, přes který je ubrus. Pod ním se krčí tmavovlasý klučík a ostýchavě si nás prohlíží. „Neboj se, pojď za námi. Zahrajeme si pexeso, jo?“ láká osmiletého Ondru z jeho skrýše Jana, které obě děti říkají mami.

Ondra běží do pokojíčku a my si s Janou a Kristýnkou sedáme k jídelnímu stolu. „Pěstouny jsme se stali před 14 lety, kdy jsme si z dětského domova vzali čtyřletá dvojčata – kluky a jejich devítiletého brášku. Naše tři děti už byly velké, a když jsme jim o nápadu stát se pěstouny s manželem řekli, byly nadšené,“ začíná vyprávět svůj příběh Jana Pechová.

Než prošli Pechovi potřebnými testy a školeními, uplynul rok. „Bylo to zdlouhavé, ale na konci toho všeho na nás čekali tři krásní kluci. Musím přiznat, že začátky byly opravdu náročné. Přeci jen měli nějaké návyky a odnaučit se ty špatné trvalo dlouho. Nejtěžší to bylo s nejstarším – Vildou,“ vzpomíná pěstounka.

Všichni tři kluci mají stejnou maminku, ale Vilda má jiného otce. „A ten se o něj přihlásil. Nějaký čas byl ve vězení, a když se dostal na svobodu, kontaktoval nás. Chtěl Vildu k sobě. Našel si totiž partnerku a žil u ní v bytě. Dva roky jsme se snažili Vildu převychovat a věnovali jsme mu čas, a on nám najednou řekl, že chce jít k biologickému tátovi.  Přestal nás poslouchat, dokonce ho hledala i policie. Bylo to náročné,“ vzpomíná Jana.