Milada Horáková s rodinou byla členkou tohoto smíchovského evangelického sboru. Na její počest stojí před kostelem od roku 2010 socha, jejímž autorem je akademický sochař Olbram Zoubek. Před skulpturou osadil autor žulovou desku se zlatou růží v oběšencově oprátce.
Tento pietní akt tradičně uspořádala Smíchovská radnice tentokrát ve spolupráci s organizací K 31 - Nositelé odkazu Jáchymovské peklo. Na tomto pietním aktu se zúčastnili zástupci vedení smíchovské radnice včetně starosty, zástupci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzea paměti XX. století. Projev přednesl i PhDr. Aleš Kýr, Vedoucí kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby a jeho kolegyně Alena Kafková.
Socha Milady Horákové od Olbrama Zoubka na Doubkové v Praze 5
Na tomto pietním aktu přednesl projev i místostarosta MČ Praha 5 JUDr. Petr Lachnit:
Vážené dámy, Vážení pánové, Vážení političtí vězni,
U pomníku každého, kdo zemřel nebo zahynul v produktivním věku, v plné životní síle, se často zamyslíme, co ho ještě mohlo v životě potkat, co mohl vykonat. Stojíme u pomníku Milady Horákové, která nejenom chtěla, ale hlavně mohla přinést ještě mnoho dobrého. Svým charakterem, svou odvahou mohla významně zasáhnout do osudů své vlasti. Mohla nám výrazně prospět. Jenomže neúprosná ruka politiky, ideologie a lidské nenávisti přerušila její úsilí. Ukončila její pouť za ideální vidinou společnosti spravedlnosti, práva, respektu. Společnosti, která místo nenávisti bude uplatňovat porozumění, toleranci.
Ne ideologický boj proti ideologii, ale snaha najít společná východiska. Schopnost respektovat druhého, respektovat jeho názory a postoje, ale hlavně respektovat jeho lidství, to je odkaz, který nám Milada Horáková zanechala.
Zpronevěřili bychom se jejímu odkazu, její oběti, kdybychom tomu nechtěli rozumět. Umírala bez nenávisti, jak zněla její poslední slova. Umírala bez nenávisti, protože věřila, že její oběť není zbytečná.
My teď musíme prokázat, že zbytečná nebyla. Svou odvahou, svou láskou k zemi, která je nám domovem, a především svým charakterem. Celým svým životem, svými postoji, svými názory. Svou spoluzodpovědností.
Ona nerezignovala. Nezůstala stát stranou, a nečekala, jak to všechno samo dopadne. Angažovala se a zaplatila za to životem. Neúčast by jí zachránila život, a přesto se nedokázala neúčastnit.
My dneska neriskujeme zdaleka tolik, a přesto u nás často vítězí pohodlnost, snaha nepřidělávat si zbytečné starosti a zbytečné nepřátele. Zvykli jsme si ustupovat. Nejprve v drobnostech, ale časem si na to tak zvykneme, že začneme ustupovat i v zásadních věcech.
Myslím, že bychom nejlépe uctili památku doktorky Horákové tím, že až budeme odcházet z tohoto pietního aktu, zamyslíme se, zda přece jenom nemáme být statečnější tváří v tvář nepravostem, lžím, podvodům.
Tím prokážeme: čest její památce!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
