Minulý týden Česko opustili vyhoštění ruští diplomaté, což je prezentováno jako krok k narovnání pokřivených vztahů s Ruskem. Například bývalý zástupce ředitele rozvědky (ÚZSI) Jan Paďourek vnímá současnou rusko-českou krizi jako příležitost začít od nuly a zbavit se „nerovných vztahů vazala a dominanta“, které se prý vlekly ještě od dob Československa a nadále přesahují do současnosti (ZDE). Je spravedlivý tento koloniální pohled na česko-ruské vztahy?

Jaroslav Bašta: Není mi jasné, proč si Jan Paďourek myslí, že ve vztazích České republiky a Ruské federace přetrvávaly nerovné vztahy z dob Československa a Sovětského svazu. Jediný nepoměr existoval v počtu diplomatů na ambasádách v Moskvě a v Praze, ale ten zdaleka nedosahoval takových parametrů jako asymetrie v zastoupení některých našich spojenců (USA, Německo). Koloniální pohled má ve vztahu k RF zpoždění více než třicet let. Vysvětlil bych si ho jako součást trendu, který začal před dvěma lety snahou o přepisování historie, jejímž symbolem se stalo odstranění pomníku maršála Koněva. Jde o plíživou ukrajinizaci české zahraniční politiky, v jejímž důsledku se ve vztahu k výsledkům 2. světové války Česká republika posouvá z tábora vítězů do tábora poražených (ZDE), tedy od suverénního státu k sedmnácté spolkové zemi, či spíše protektorátu. Bohužel tuto tendenci prosazuje především nastupující generace politiků, pro které (podobně jako pro sudetské Němce) historie Druhé světové války začíná až v květnu 1945.

Jsou vztahy mezi Českou republikou a spojenci z NATO a EU rovné?

Asi by bylo nadbytečné uvádět jiný odstrašující příklad než kauzu Vrbětice, v níž podřízenost velmi hrubému a nekvalifikovanému vnějšímu nátlaku vedla k tomu, že českou vládou začali otevřeně pohrdat také naši evropští spojenci.