Minulý týden Česko opustili vyhoštění ruští diplomaté, což je prezentováno jako krok k narovnání pokřivených vztahů s Ruskem. Například bývalý zástupce ředitele rozvědky (ÚZSI) Jan Paďourek vnímá současnou rusko-českou krizi jako příležitost začít od nuly a zbavit se „nerovných vztahů vazala a dominanta“, které se prý vlekly ještě od dob Československa a nadále přesahují do současnosti (ZDE). Je spravedlivý tento koloniální pohled na česko-ruské vztahy?
Jaroslav Bašta: Není mi jasné, proč si Jan Paďourek myslí, že ve vztazích České republiky a Ruské federace přetrvávaly nerovné vztahy z dob Československa a Sovětského svazu. Jediný nepoměr existoval v počtu diplomatů na ambasádách v Moskvě a v Praze, ale ten zdaleka nedosahoval takových parametrů jako asymetrie v zastoupení některých našich spojenců (USA, Německo). Koloniální pohled má ve vztahu k RF zpoždění více než třicet let. Vysvětlil bych si ho jako součást trendu, který začal před dvěma lety snahou o přepisování historie, jejímž symbolem se stalo odstranění pomníku maršála Koněva. Jde o plíživou ukrajinizaci české zahraniční politiky, v jejímž důsledku se ve vztahu k výsledkům 2. světové války Česká republika posouvá z tábora vítězů do tábora poražených (ZDE), tedy od suverénního státu k sedmnácté spolkové zemi, či spíše protektorátu. Bohužel tuto tendenci prosazuje především nastupující generace politiků, pro které (podobně jako pro sudetské Němce) historie Druhé světové války začíná až v květnu 1945.
Jsou vztahy mezi Českou republikou a spojenci z NATO a EU rovné?
Asi by bylo nadbytečné uvádět jiný odstrašující příklad než kauzu Vrbětice, v níž podřízenost velmi hrubému a nekvalifikovanému vnějšímu nátlaku vedla k tomu, že českou vládou začali otevřeně pohrdat také naši evropští spojenci.
Je správné, že Facebook smazal stránku poslance Lubomíra Volného?Anketa
Podle politologa Oskara Krejčího se Česko jako malý stát musí schovat pod nějakou „širší střechu“, aby přežilo (ZDE), ať už jde o spojenecké smlouvy se západními mocnostmi za první republiky, sovětský blok po 2. světové válce nebo propojení s bruselskými nadnárodními institucemi dnes. Jak uvádí politolog, každé takovéto propojení představuje určitá omezení suverenity. Je možné za takových podmínek provádět samostatnou zahraniční politiku?
Postřeh Oskara Krejčího je přesný. Ovšem i v této situaci lze usilovat o samostatnou zahraniční politiku, což názorně předvádí Viktor Orbán v Maďarsku (ZDE). ČR touto cestou jít nedokáže, protože s výjimkou pana prezidenta Miloše Zemana nemá v čele státníky, ale lokaje.
Řada českých politiků již před kauzou Vrbětice vyzývala k narovnání páteře ve vztazích s Ruskem nebo ukázání, že Česko není „ruská gubernie“. Nejde o určitý komplex z Ruska?
Máte v tomto ohledu pravdu. Kromě komplexu z Ruska, které tito politici nerozlišují od bývalého Sovětského svazu, tam hraje roli ještě jedna okolnost. Na počátku devadesátých let se pravicová politika sebedefinovala dvěma aspekty - vypjatým antikomunismem a opožděným antisovětismem. Antikomunismus už na voliče nezabírá, proto zdůrazňují rusofóbní notu. Ovšem paritou diplomatického zastoupení na ambasádách v Praze a Moskvě tzv. demokratická opozice ztratila jeden z pilířů své předvolební kampaně.
Ministr zahraničí Jakub Kulhánek v neděli oznámil, že chce zorganizovat jednání, na kterých by se za účasti expertů politických stran diskutovalo o budoucím nastavení česko-ruských vztahů (ZDE). Jak se stavíte k této iniciativě? Jde o další pokus rozehrát ruskou kartu před volbami, nebo o snahu zlepšit vztahy?
Jakub Kulhánek si zřejmě uvědomil to, co píšu v předchozím odstavci, proto se snaží rozehrát ruskou kartu před volbami trochu jinak. O zlepšení vztahů mu s největší pravděpodobností vůbec nejde.
(převzato z Profilu)
Psali jsme:
Článek byl převzat z Profilu BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
