Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, nejprve krátce zareaguji na slova předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie pana kolegy Sklenáka. Očekával bych, že ministr vlády, který předkládá návrh ústavního zákona, který se Sněmovna rozhodne v nějakém čase projednávat, takže si na to udělá čas. A holt v nejhorším případě zruší zahraniční cestu. Ale chápu, že tato informace tady zazněla.

Současně si ovšem myslím: podívejte se na tu lavici za mnou. Opravdu v takovém stavu máme projednávat novely Ústavy? Jak to, že tady není ministr financí, jak to, že tady není předseda vlády, jak to, že tady není ministr vnitra? Kde jsou tyto osoby, které jsou zodpovědné za veřejnou správu, za kontrolu veřejné správy? Těm je to úplně jedno? Nebo mají taky všichni dovolenou? No jestli mají všichni dovolenou, pak navrhuji to rozpustit a pomalu se odebrat domů, protože nemá cenu, abychom tady seděli my, když tady ministři sedět nemusí, protože mají všichni po sjezdech. Já to chápu, chtějí si odpočinout, dokonce jsou někde i prázdniny. Představte si, u mě na Praze 4 jsou také prázdniny a taky tady sedím. No nedá se nic dělat, ale zdá se mi opravdu naprosto absurdní, abychom se zabývali novelou Ústavy za přítomnosti relativně v posledních dnech už univerzální ministryně paní Marksové, Tominové, pardon, která už tady předkládá úplně všechno, jak jsme včera viděli, a zjevně se stala vládní odbornicí, a já jí to přeju, na všechny otázky, které tato vláda projednává, ale pak se tedy ptám, proč my se tady máme trápit. Na závěr svého vystoupení navrhnu, abychom to přerušili do okamžiku, než tady bude přítomna alespoň polovina členů vlády, abychom to projednávali v nějakém důstojném prostředí.

Nevím, kdo si pamatuje projednávání novely Ústavy a novely zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu tady minule. Já, když jste chtěli nadšeně schvalovat novelu zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, stál tady ještě tehdejší ministr pro legislativu a lidská práva Jiří Dienstbier, jsem říkal: Nedělejte to. Nevíme, jak to dopadne v Senátu. Ocitneme se v absurdní situaci, že Senát má na jednu stranu novelu Ústavy, kterou může neschválit, a v tu chvíli Sněmovna jej přehlasovat nemůže, ale současně mu posíláme novelu zákona, který bude provádět tuto Ústavu, a my se dostaneme do situace, že se nám zpátky vrátí novela zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, která bude v tu chvíli neschvalitelná, neboť nebude mít ústavní základ, a my budeme muset hlasovat sami proti sobě. Pan ministr Dienstbier se mi tady tehdy vysmál a řekl, že v tom Senátu to mají samozřejmě všechno ošetřené a že to bude bez problémů a jakmile tam donesou prováděcí zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu, takže samozřejmě novela Ústavy projde. No, jak to dopadlo, kdo měl pravdu? Já, nebo pan ministr Dienstbier? Měl jsem ji překvapivě já. Stalo se, že Senát novelu Ústavy neschválil, jak se dalo očekávat. Řekl k tomu poměrně jasné stanovisko: Jsme připraveni rozšířit kompetence Nejvyššího kontrolního úřadu i na obce a další veřejnoprávní subjekty za situace, kdy se vyjasní, a na tom se také tato Sněmovna vícekrát za sebou usnesla, kdy se vyjasní kontrolní pravomoci ostatních orgánů veřejné moci, zejména tedy vlády a jejích ministerstev vůči obcím a krajům, a budeme připraveni pak hlasovat pro novelu Ústavy, která rozšíří pravomoci NKÚ, pokud bude jasné, že je to právě jenom Nejvyšší kontrolní úřad, který chodí kontrolovat obce v této dané oblasti.

A ne že tam těch kontrol přijde pět a každá řekne jiný výsledek. Kontrola z finančního úřadu řekne něco úplně jiného, než řekla z krajského úřadu a než řekla kontrola z Ministerstva vnitra, a po dalších třech letech dorazí Nejvyšší kontrolní úřad a řekne, no ono to vlastně všechno bylo úplně špatně. A ti chudáci starostové a zastupitelstva vůbec nevědí, jak si s tím mají poradit.