Návštěvníci zámku Tábor-Měšice a čtenáři mě vyčítají, že nepokračuji v zahájené sérii „Beneš - Benešová“. Jeden z turistů mi sdělil: „Od Vás se dozvíme to, co se nikde nedočteme. Když přestanete psát, mohou nám ve škole nabulíkovat cokoliv.“ Podíval jsem se na tazatele: „Kolik je Vám let, mladý muži?“ Odpověděl: „Minulý měsíc mi bylo šestnáct.“ Když už se i děti dožadují mých autorátů, nabyl jsem přesvědčení, že ani „neházím hrách na zeď“, ani „nemluvím do vrby“. Který autor by si přál víc?

Tunelování a zpronevěra finančních prostředků v řádu milionů korun, není pouze výstřelkem dnešních českých politiků. Bývalý ministr zahraničí a druhý president ČSR, Edvard Beneš, měl na tento druh činnosti doslova „licenci“ a s absolutní lehkostí by strčil kdejakého současného tuneláře do „levé kapsy“ svých nažehlených kalhot.

V této souvislosti bych se chtěl vrátit k mé reportáži „Vlastenci“ Benešovi pracovali pro rakouskou výzvědnou službu (Aktuálně.cz, 28.02. 2014), kde popisuji Beneše jako agenta nasazeného na T.G. Masaryka přímo pražským policejním presidentem Václavem Oličem (StaPo = Státní bezpečnost, kontrarozvědka). Zde se mi nepodařilo zjistit, jak a v jaké výši byl agent Beneš v zahraničí honorován. Prokazatelně měl však již v roce 1915 svůj vlastní bankovní účet ve Švýcarsku (UBS = Union de Banques Suisses) a to až do konce 2. světové války.

Když se válečná “štěstěna“ začala obracet v neprospěch Rakouska-Uherska rozhodl se Beneš pracovat pro Masaryka. Kdy a za jakých okolností k tomu došlo nelze zjistit. Každopádně Jan Herben ve své publikaci “T.G. Masaryk - Život a dílo presidenta osvoboditele“ (Praha 1938) uvádí: “Nastalo...sledování zahraničních Čechů rakouskými špicly. Kancelář špionážní vedl ve Švýcarech Chum, bývalý přednosta politické policie v Praze...“ V. Chum byl podřízeným důatojníkem policejního presidenta Oliče. Tím musel Beneš logicky spolupracovat s Chumem, který dodával zprávy ze Švýcarska do Prahy. Ať tak či onak, lze vycházet z toho, že špicel byl již v roce 1916 plně ve službách T.G. Masaryka a zahraničního odboje. V reportáži “Vlastenci“ Benešovi pracovali pro rakouskou výzvědnou službu píši: “Edvard Beneš se do konce války  již v Praze neukázal. Patrně se svěřil  Masarykovi o svém  skutečném poslání a zavčas, tzv. “přeběhl k nepříteli“  než Rakousko-Uhersko prohraje válku definitivně. Z pražskou  Státní  bezpečnosti přerušil veškeré kontakty. To uvrhlo  temný stín nejen na  Hanu Benešovou, ale i na Václava Oliče.  Oba byli vyslýcháni, aby se k  věci vyjádřili. Edvard Beneš  měl být v nepřítomnosti odsouzen za  vlastizradu a k trestu  smrti zastřelením, ale k procesu do konce války  již nedošlo... “

Budoucí ministr zahraničí ČSR „hrdinně bojoval“ proti Rakousku-Uhersku hlavně tím, že usilovně sháněl finanční prostředky pro „československý zahraniční odboj“ - tedy převážně sám pro sebe, jak záhy uvidíme. Přitom je nutné Benešovu píli a snahu pochválit, neboť si v této činnosti si počínal velmi obratně a nadprůměrně úspěšně. Jeho osobní bankovní účet ve švýcarské USB doplnil o účet “československého zahraničního odboje“. Jde o rafinované krytí příjmu a výdajů, kde bez podvojného účetnictví nelze zjistit, které finanční prostředky jsou majitele konta a které přísluší odboji.Nyní se vydal shánět sponzory...