Potkal jsem nedávno cestou do práce dvě milé kolegyně, dnes již na penzi. Obě patřily ještě k té starší škole, kdy slušnost a úcta, třebaže někdy ne víc než formální, ještě byla pravidlem. „Gentleman nechvátá“ utvrzovaly mně ve správnosti jednání, kdy byť směřující na pracoviště našel jsem si čas na pár slov přátelského poklábosení.

„Gentleman nechvátá“, jakpak mohla znít tato slova současné britské politické reprezentaci, horečně připravující poslední kroky k opuštění Evropské unie. S dohodou nebo bez dohody, hlavně už konečně naplnit dojednaný termín. A co bude po Brexitu? Nějak to dopadne, hlavně, že jeden horký brambor zmizí z politické scény. Horečný chvat doprovázený zákonodárnou iniciativou v parlamentu nepomohl. Ani Boris Johnson svůj první termín nedal.

O tom, že přílišný chvat v politice obvykle nic dobrého nepřináší, se už Britové mohli přesvědčit. Psal se rok 1979. Studená válka mezi Západem a Východem byla na svém vrcholu, Spojené království bylo krátce po volbách, na post ministerského předsedy usedla Margaret Thatcherová. V domácí politice zahájila úspěšný boj proti všemocným státním monopolům, v politice zahraniční zdědila jeden horký brambor, který dle tehdejších britských politiků ohrožoval postavení království na mezinárodním poli – tzv. problém Rhodesie. 14 let uplynulo od jejího vyhlášení jednostranné nezávislosti na svém bývalém koloniálním pánovi (1965), a přestože ekonomicky patřila Rhodesie k nejvyspělejším zemím v Africe, tzv. vláda bílé menšiny byla mocnou propagandistickou zbraní v rukou komunistického světa a jeho rozvojových nohsledů k atakům demokratického nepřítele. Jak by ne, když se musely s břichem kručícím od hladu dívat na „obžerství“ rhodeských obyvatel. Připomínám, že tehdy ještě nejen „bílé menšiny“.

 A tak se rozběhla horečná činnost za účelem „vyřešení problému“. Postupující rozhovory ovšem vázly a stále více se ukazovalo, že na řešení nikdo kromě Spojeného království v zásadě neměl zájem. Tzv. „vládnoucí bílá menšina“ v Rhodesii byla přesvědčena, že „problém“ byl odstraněn nedávným jmenováním biskupa Muzorewy do čela vlády. Byla přesvědčena, že její kroky postupného odstraňování překážek účasti Afričanů v politickém životě jsou nejvhodnější cestou k urovnání vnitřního konfliktu. Afričtí revolucionáři v čele s Mugabem a Nkomem zase byli přesvědčeni, že konflikt vyřeší jejich početní převaha a sovětské zbraně.