USA a Rusko vykročily na cestu hledání konce ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Fakta jsou jasná. Rusko je agresor, Ukrajina se brání. Jsou ale i další fakta. Rusko je jaderná mocnost, Ukrajinu mocnosti (se souhlasem EU) o tento statut připravily. Rusko je bezedná studnice lidských trosek jdoucích na porážku, lidské zdroje Ukrajiny jsou omezené a rychle se vyčerpávají. Bohužel, i tato fakta budou rozhodovat o stanovení podmínek míru.

Evropě se to nemusí líbit a nelze se divit. Sama se však vmanévrovala do situace, kdy její názor může být brán v potaz teprve, až si mocnosti vyladí pozice. Evropa už dávno ztratila motor, který ji poháněl v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Pak už to bylo jen o dalším a dalším rozšiřování, což je na jednu stranu báječné, na straně druhé se však ztrácí společný zájem, společná touha, společný cíl a motor se stále více zadrhává v řešení lokálních konfliktů, nesouladů a rozporů. Přibývá členských zemí, místo centralizace pravomocí však dochází k jejich rozmělňování. Výsledkem je, že dokonce ani ve vztahu k Ukrajině nejsme schopni jednotného hlasu. A potrestat vzpurné země je prakticky nemožné.

A Češi? Jaké právo má do evropských stanovisek promlouvat země, která nebyla schopna přijmout společnou evropskou měnu?