Husí kůže po celém těle. Ta mi naskočila během posledního natáčecího dne filmu o uherskohradišťské věznici hned několikrát. Jeden příběh za všechny…

„Několik měsíců jsem byla v samovazbě, tři měsíce jsem neměla možnost se umýt, převléknout, prostě nic, byla to hrůza,“ popisovala paní Vlasta Černá s tím, že ne všichni bachaři byli hrozní, protože jeden jí v noci nosil jídlo. „Řekla jsem mu, že bych moc chtěla tuto knížku. A představte si, že on mi ji donesl a já ji měla celou dobu u sebe a stále ji četla,“ uvedla.

Paní Černá byla komunisty vězněná, když jí bylo 18 let. Když ji ze samovazby dozorci převáželi zpět do věznice, tak jí knihu odebrali. Dostala ji až při propuštění na svobodu. V roce 1964 ji půjčila knězi, kterému pomáhala při útěku před StB. Od té doby tato sbírka Ortenových básní kolovala mezi politickými vězni. Vrátila se jí až po 15 letech a mnoha urgencích.

Když teď z knihy poezie Jiřího Ortena recitovala, slyšeli byste v naprosto zaplněné místnosti spadnout špendlík. Mimořádně silný okamžik, ještě teď si ho barvitě vybavuju.

Dorazili i potomci dalších nespravedlivě vězněných s jejich vlastními artefakty, které dokreslují pohnutou historii věznice. K vidění byla např. truhlička, do které rodina ukládala dopisy od maminky z vězení. Výrobky z chleba, které jejich rodiče za mřížemi vyráběli. A slyšeli jsme i vlastnoručně sepsané paměti vězněných.