Často v České republice slýchám hlasy občanů hovořící o národních zájmech, o tom, že my europoslanci je v Evropském parlamentu musíme chránit a že právě to dělal Václav Klaus. Kdybychom tuto myšlenku rozvíjeli dále, pak vyjdeme z toho, že prioritou v zájmech občanů ČR jsou jejich práva a svobody. A to čeští občané mají – jako občané Evropské unie – zaručeno v Lisabonské smlouvě. Bez výjimky. Bez výjimky?

To nás právě vede k odhalení mýtů, které se točí kolem tzv. Klausovy výjimky, nebo také české výjimky z Listiny základních práv a svobod.

Mýtus č. 1 – Česká výjimka již pro občany platí

V září 2011 česká vláda podala žádost k Evropské radě, aby pro Českou republiku platila výjimka z Listiny základních práv a svobod. Tato listina je součástí Lisabonské smlouvy, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2009. A ratifikovala ji spolu s Listinou práv a svobod. To znamená, že Lisabonská smlouva prošla demokratickým procesem obou komor Parlamentu – jak Poslaneckou sněmovnou, tak Senátem – a nakonec ji podepsal i Václav Klaus. Bez výjimky.