Pro mne osobně je projev masové podpory značné části obyvatelstva (pokud nám media předkládají pravdivé informace) prezidentu Erdoganovi, jasnou zprávou nikoliv o tom, že tito turečtí občané podporují demokratické principy a demokratické směřování země, ale dosvědčuje to více než významnou podporu části společnosti již zmíněné islamizaci, jejímž představitelem, prosazovatelem a zároveň politickým vůdcem v jedné osobě je pan Erdogan….konečně není divu při pohledu na náboženské složení turecké společnosti. 

Jasnou zprávou je také to, že pan Erdogan dostal "zelenou" nejen od části tureckého národa, což není až tak překvapivé, ale i od, v podstatě všech, významných západních politiků – díky tomu se pan Erdogan, za tichého přihlížení evropských „elit“, definitivně vypořádá, na oko demokraticky, se zbytkem sekulárně smýšlející části armády a bezpečnostních sborů (o tom jak se režim vypořádá s občanskými politickými odpůrci se pravděpodobně nic moc nedozvíme) a definitivně tak, na dlouhou dobu oslabí jedinou reálnou sílu, která byla schopna a ochotna střežit odkaz Mustafa Kemala Atatürka a mohla efektivně vzdorovat islamizaci turecké společnosti.

Při nočním poslechu komentátorů z USA, předních politiků EU a dalších, vyjadřujících se k situaci v Turecku, všech, kteří v dojemné shodě vyjadřovali podporu prezidentovi Erdoganovi, jsem chvílemi nevěřil vlastním uším – podpora demokraticky zvoleného prezidenta a vlády jako naše zásadní a zcela jednoznačně respektovaná hodnota…  Mám v tom tak trochu zmatek – např. pan exprezident Viktor Janukovič se vlády zmocnil pučem? Pan prezident Bašár al-Asad nebyl zvolen ve volbách? Turecko pod vedení pana Erdogana a např. Ukrajina pod vedením pana Porošenka jsou vskutku demokratické země? Jsme/budeme/ ve vojenské alianci s islámským diktátorským státem, vyzbrojeným jadernými hlavicemi? Na jakém základě je pak západními politiky např. kritizována Syrie, Polsko, Maďarsko nebo Kuba, nemluvě o Rusku. Aby mi bylo rozuměno - tyto otázky nejsou o tom, co si o těchto osobách (nebo režimech) myslím, jsou o tom, jak jsou námi tyto věci velmi rozdílně pojmenovávány a hodnoceny, a jak je s nimi politicky nakládáno – osobně si myslím, že tímto zjevným účelovým pokryteckým a politikářským přístupem, které dnešní vzdělaná společnost jasně, byť zatím jen mlčky vnímá, se ve svém důsledku mezinárodní vztahy jen nadmíru a nebezpečně komplikují a zásadním způsobem zhoršuji včetně tolik, navenek (na oko?), preferované mezinárodní bezpečnosti.

Mám pocit, že „elity“ vůbec nevnímají exponenciální růst napětí a frustrace, plynoucí na jedné straně z účelově manipulovaných skutečností a událostí, a na straně druhé z toho, že lidé už nejsou ovce, které, tak jak to ještě donedávna bývalo, nejsou schopny rozpoznat či vycítit základní pravdy. Neuvědomují si, že stále větší množství dříve nevzdělané lidské populace má k dispozici technologie k přenosu neomezeného množství oficiálních i neoficiálních informací rychlostí světla a tak jak mohutní tato masa, stejně tak vzrůstá i její potenciál k výbuchu který bude podprahově motivovaný snahou odstranit tento evidentní nesoulad a rozpor v našich životech a v našem konání.

Rozumím tomu, že v situaci kdy EU totálně podcenila svou přípravu a schopnost řešit krize, je spojenectví a dohoda s Tureckem ohledně migrace v tuto chvíli jedinou reálnou možností jak oddálit s tím spojené existující a budoucí závažné problémy (a tím samozřejmě obhajovat a prodlužovat svůj, nyní již zřejmý kontraproduktivní politický a mocenský mandát evropských politických elit), které tak jako tak přijdou. Byl jsem ochoten se za daných okolností s tímto pragmatickým postupem a rozhodnutím (se skřípěním zubů) smířit, pokud by ovšem takto získaný čas EU využila k urychlenému řešení těchto evidentních problémů a zbavila se tak frustrující závislosti na Turecku s jeho vydíracím potenciálem.