Dolejš: Jak už to v EU bývá zvykem, tak papír snese všechno, realita jde svou cestou

Děkuji za slovo. Milé kolegyně, vážení kolegové, pokud jsme vyřešili problém s decibely, tak když dovolíte, já bych se vrátil ke změně Ústavy České republiky. Myslím, že to je skutečně vážný problém.

Dovolím si přednést názor nejen můj, ale i celé frakce KSČM, protože se domníváme, že takováto změna ústavy je vážná a chvílemi to tu vypadalo, jakože se pouze přetahujeme, jestli do budoucna budeme dělat škrty v evropské modři, nebo jestli ty škrty budou v české trikoloře. A přece o tom to není. Chceme vytvořit efektivní, funkční makroekonomický rámec pro to, aby naše ekonomika se mohla rozvíjet, aby v určitou chvíli uměla zabrzdit, ale také v určitou chvíli se uměla rozjet. Tomu má sloužit určitý instrument, o těchto instrumentech, a mohou být i různé, se diskutuje minimálně v Evropě nějakých 15 let a jestliže pan emeritní ministr kolega poslanec Kalousek má pocit, že je na vrcholu tohoto evolučního řetězce, tzn., že vlastně jeho návrh je tak dokonalý, že už ani lepší být nemůže a že nezbývá nic jiného, než ho mírně vylepšit a přijmout, tzn., že do toho ústavního pravicového sudu medu možná přidáme kapku dehtu sociální demokracie a můžeme vesele pokračovat dál, já si to nemyslím. Tady není jen polemika mezi současnou vládou a nyní pravicovou opozicí. Dovolil bych si upozornit na to, že tu existuje i levicová opozice, která není zcela bez určité váhy, a to co do počtu mandátu, ale věřím, že i co do počtu připomínek a řekněme i koncepčních úvah, které buď zohledníte nebo nezohledníte. *

Ale není pravda, že se ústavní většina musí vytvářet jenom směrem k pravé zdi. Pokud jde o onen mainstream, či chcete-li evoluční řetězec debat, jak nakládat s veřejnými financemi v Evropě, pravdu má ODS, když tady připomínala, že to nebyl pouze návrh TOP 09 a ministra financí v minulém období, který přišel v roce 2011, ale že i ODS uchopila některé podněty, zejména konzervativně liberální části politického spektra v Evropě a snažila se tuto věc zastřešit ústavně.

Pamatuji bývalého kolegu Kocourka, který někdy myslím v roce 1998 chtěl vpašovat jednu větu do Ústavy. Tato jedna věta by sice ničemu nepomohla, ale aspoň to bylo krédo tehdejší ODS a myslím si, že tohoto kréda se ODS drží i nadále. Je otázka, jestli to krédo je rozumné. V roce 2002, tedy v době, kdy tady byla stojedničková většina, tak ODS navrhla do Ústavy už strukturovanější text. Bylo to velmi podobné, bylo to na hony vzdálené současné verzi finanční ústavy, ale celé to bylo o tom, že vlastně rozpočet má být vyrovnaný, nad rozpočtem by měla bdít spíš nezávislá autorita a politici by si s tím neměli moc hrát, protože cokoliv politik dělá, v podstatě pokazí.

To je už ale koncepční otázka. Jde nám o jakási formální pravidla, která buď fungují nebo nefungují a nebo chceme zcela depolitizovat fiskální politiku? Protože o tom, jak má vypadat makroekonomický rámec, se diskutuje, samozřejmě i ten problém řekněme znečištění koncepce různými parciálními, tedy politickými zájmy. A už se stalo, že z toho makroekonomického rámce byla vyňata měnová monetární politika tím, že se postupně šíří zákony o centrálních bankách tím způsobem, že se zvyšuje nezávislost centrálních bank, a to nikoliv na politické scéně, ale dokonce i na exekutivě. Je to určitý trend, já souhlasím. O centrálních bankách si můžeme popovídat jindy. Nepochybně i nedávná měnová úprava či intervence k tomu dá celou řadu zajímavých podnětů. Ale dnes se bavíme o fiskální politice a je otázka, jestli chceme dotáhnout ono odpolitizování fiskální politiky až do konců, kdy nejenom výdajové rámce, nejenom deficity, ale samotný obsah, tedy struktura fiskální politiky, byla postupně vytlačována z rozhodování Parlamentu. Já si myslím, že to je vrcholné politikum a že pokud jde o strukturu rozpočtu, ale i využívání fiskálního nástroje buď jako brzda nebo jako plyn pro hospodářskou politiku by to mělo zůstat zachováno.

Faktem je, že pokud jsme vytvořili společný hospodářský prostor tím, že vznikla Evropská unie jako unie nejenom politická, ale i hospodářská, tak jsme si vytvořili problém, jak tento prostor ošetřit na makroekonomické úrovni a protože u fiskální politiky nám často ujíždí vlak, tak se někdy asi pět let po Maastrichtské smlouvě vynořil koncept Paktu stability. Protože Maastrichtská smlouva stanovila maastrichtská kritéria a na ty se zvysoka kašlalo, když to zjednoduším, vytvořil se Pakt stability někdy kolem Amsterodamské smlouvy, a mělo se za to, že tento dokument věci vyřeší. Jak už to v Evropské unii bývá zvykem, tak papír snese všechno, realita jde svou cestou. Takže vlastně vznikla objednávka vylepšit, změnit, transmutovat evropský Pakt stability na třeba Pakt stability a růstu, dát nástroje, které by skutečně měla buď bruselská autorita nebo národní vlády v rukou a měly možnost tyto věci ukočírovat způsobem, který by odpovídal nějaké rozvojové představě o evropském hospodářském prostoru. Pokud se tedy objevil fiskální kompakt, tak je to reakce na to, že představy kolem Paktu Evropské unie víceméně selhaly, ale řekněme si, jestli se něco změnilo od té doby, kdy byl fiskální kompakt ratifikován. Pokud aktuální data nelžou, a já si myslím, že nikoliv, tak celé jižní křídlo eurozóny a Evropské unie jako takové je ve stále stejných, dokonce bych řekl horších problémech. To je fakt. Takže je otázka, jestli tento instrument je adekvátní, jestli je účinnou brzdou a jestli v tom modrém autíčku se žlutými hvězdami kromě brzdy nechybí i pro budoucnost do jiné hospodářské situace, teď vylézáme horko těžko z recese, jestli tam náhodou nechybí i ten plynový pedál.

Čili to je jedna poznámka na dotváření koncepčních představ, které bychom si měli dělat samostatně a ne pod diktátem toho, že to, co už tady je, musíme přijmout, protože jinak není možná. Druhý faktor, který byl ve hře, byl samotný faktor hospodářské krize. Krize zesílila právě tuto slabinu řízení jednotlivých národních hospodářských politik, ale i jejich koordinaci na evropské úrovni a právě proto se přistoupilo k principu dluhových brzd, který nejenom na úrovni Fiskálního kompaktu, ale v jednotlivých národních ústavních pořádcích byl zakomponován. V Německu to tuším bylo v roce 2009, kdy to bylo uzákoněno. Velká Británie si nejdřív schválila Úřad pro dohled nad rozpočtem, aby pak rozpočtová pravidla rovněž přijala. Takto bych mohl pokračovat, čili byl to rok 2009, 2010. Doba krize. A můžeme se už učit ze zkušeností. To znamená, do jaké míry to pomáhá či nepomáhá. A bohužel tedy realita ukazuje, že dokonce ani tento instrument není zdaleka dokonalý a že spojením střechy Fiskálního kompaktu s národními nástroji není rozhodně konec evolučního řetězce, že to není prostě dokonalé. Specifická situace pak může nastat v takzvaných posttransformačních zemích, byť už je to tedy čtvrt století, co jsme prošli určitými změnami, ale faktem je, že východní půlka Evropské unie je spíše ta zaostalejší, která má větší tendenci řešit problémy z vypůjčených peněz. Když se podíváme například na Polsko nebo Slovensko, které se už touto cestou vydalo, tak za prvé zkušenosti jsou rozporné. Každá země je ekonomicky v jiné situaci a když se podíváme třeba na zkušenost slovenskou, tak tam kromě ústavních regulí i institut, který navrhuje tento návrh, což je jakási nezávislá úřednická autorita nad rozpočtem, teď si nevzpomenu, jak se na Slovensku přesně jmenuje, trošičku jinak než u nás, ale funkce je stejná, tak zjistili, že tento institut je v podstatě pro kočku, že tak, jak je nastaven, věci nepomáhá. Samozřejmě dluhové brzdy jsou i v jiných zemích, ale tam zkušenost pro nás už je méně přenosná. Jestliže si něco zavedli ve Švýcarsku, tak je to podobné, jako když Švýcarsko řeší imigrační politiku. To si myslím, že pro nás není přesně využitelné, stejně tak jako zkušenosti řešit tyto problémy na půdě Spojených států.

Takže pokud nám jde o to najít komplex nástrojů, a říkám komplex a mám tím na mysli jak evropské řešení, tak národní, tak to není o duelu mezi opožděnou ratifikací Fiskálního kompaktu. Je pravdou, že v roce 2012 se tehdy nepohodl tehdejší premiér Nečas s tehdejším vicepremiérem Kalouskem a že jsme to nepodepsali a na rozdíl od Velké Británie bylo obtížné hledat argumenty, protože Velká Británie pochopitelně je zemí jiného kalibru, zejména s ohledem na pozici jejího finančního sektoru, ale že zkrátka Fiskální kompakt není pouze měkčí verzí českého řešení, ale že by měl být určitým komplementem, ale nikde není stanoveno, že komplement má vypadat přesně tak, jak je v návrhu kolegů z TOP 09.

Například tam není povinnost rozpočtové rady, otázka použitých nástrojů. Je skutečně rozdíl mezi tím, jestli se obracíte pouze na veřejný dluh, ať už ho odstropujete jakkoli. To znamená, ta šedesátka je horní mez. A jestli se současná či budoucí vlády nechtějí dostat do určité politické pasti, tak je logické, že se snaží ty hranice trochu posouvat. Je zřejmé, že bychom si měli popovídat o struktuře nastavení takové věci. Problémy už jsou v základu. A ne že se dá odladit jednoduchým způsobem ve druhém čtení.

To, co říkám, už naznačuje, kam se chci dostat. Pro nás to není prestižní věc. Jestli budeme ti, kteří vyhlásí, že jsme v evropském proudu, nebo ti, kteří zvítězí tím, že české řešení je lepší než to evropské. Tenhle prestižní problém my nemáme. My chceme, aby to fungovalo. A proto si myslíme, že nejen že je třeba to nechat na vládě, aby si to znovu projednala a promyslela, jestli jí stačí, aby na doporučení z Hradu prohnala ratifikačním procesem, byť se zpožděním dvou let, fiskální kompakt, a jestli k tomu je povinná - nepovinná, ráda - nerada, v jaké podobě českou dluhovou brzdu. Ale že je to věcí nás všech a tudíž by nebylo dobré zabít iniciativu, která tady je. Ale nad tím návrhem se to porozumění bude těžko hledat.

Čili jestliže někdy za rok, možná ještě později, se objeví vládní verze, jestliže zůstane v oběhu verze kolegů poslanců z TOP 09 a budeme si hrát s časem a prodlužovat to a prodlužovat to, jak to někdy s opozičními návrhy už tak bývá, tak se nedobereme šťastného konce. Čili není to obezlička, není to snaha najít třetí cestu, ale spíš vytvořit podmínky politické, věcné, profesní pro to, abychom ten průnik našli.

To znamená, navrhl bych, aby návrh ústavního zákona byl kolegům vrácen k přepracování. Protože je sloučená debata ke třem tiskům, tak v logice toho, že jsou ty tisky spojené, tak k těm dalším tiskům bych to formuloval podmíněně. To znamená, jestliže v prvním případě zvítězí zamítnutí, tak není co řešit, to nemá cenu, aby se tady jak bludný balvan pohybovaly nějaké tisky a přizpůsobíme se tomu. Ale pokud by v prvním tisku vyšla varianta vrácení k přepracování, tak s touto podmínkou bych to doporučil i k těm tiskům ostatním.

Pokud byste se samozřejmě ptali na to, co my chceme do té diskuse také vnést. Tak abych nezdržoval, protože je pozdní doba a skutečně dnes tady asi nebudeme precizovat ty věci. Je první čtení a zdá se, že se budeme rozhodovat mezi přežitím, zamítnutím a vrácením k přepracování. Shrnul bych výhrady, které jsme artikulovali už loni v únoru při prvním čtení vládního návrhu. A myslím si, že neztratily na aktuálnosti ani dnes. Takže vidíte i ten přístup - my jsme tehdy také navrhovali vrátit vládě k přepracování. Takže i ten přístup je kontinuální a konzistentní.

Jedna z výhrad byla k pozici a kompetence Národní rozpočtové rady, aby to zkrátka nebyla nějaká nezodpovědná trafika, která snižuje význam politického rozhodování nad veřejnými rozpočty. Připomínám, že se tento institut dostává za rámec toho, co by nám ukládala evropská norma, tedy fiskální kompakt.

Další, a to je možná ještě důležitější prvek, je, že by vláda měla mít do budoucna možnost určitých fiskálních impulsů. Já vím, že se třeba koncepčně tady nemusíme dohodnout, že funkce fiskální politiky pravice a levice vidí různě. Já také nejsem bigotní keynesiánec, ale myslím si, že zkrátka fiskální impulsy jsou nejenom v nastavení rozpočtových pravidel, např. daňových, ale že lze uvažovat o jisté expanzi veřejných výdajů v oblasti investiční. A tady si přece nenastavíme hráz, kterou bychom pak do budoucna nemohli použít.

A pak se musím dotknout otázky tzv. segmentů celého toho koláče veřejných financí. Pan ministr... bývalý ministr... zlozvyk z minulého volebního období. Čili pan bývalý ministr tady hovořil o tom, že ty segmenty nelze vyjmout, protože pak by to nefungovalo. V tom asi má kus pravdy. Ale je třeba také vnímat, že ty jednotlivé segmenty mají zcela specifickou roli, specifické právní postavení. A mimochodem i z toho důvodu v tehdejším návrhu a tuším, že je to i v tomto, byly ty segmenty nikoliv definitivně, ale dočasně vyňaty v tom smyslu, že účinnost tohoto zákona ve vztahu k územním samosprávním celkům byla odložena tehdy o čtyři roky. Takže ono to svým způsobem také jde na to myslet a je třeba hledat i režimy pro ty specifické segmenty.

Dotknu se jiného segmentu, který jsme tehdy také zvedli a požadovali trochu jiné řešení, a to jsou ty zdravotní pojišťovny. Samozřejmě že těch 200 mld., které se točí ve veřejném zdravotním pojištění, jsou významné peníze. Ale zdravotní pojišťovny, zejména tedy veřejná zdravotní pojišťovna, plní určité specifické ústavní funkce. A to, že někde někdo se moc rozmáchl s veřejnými penězi, přece neznamená, že veřejné pojišťovny spadnou do nějakého řekl bych nouzového režimu a v této zemi se přestane léčit, proplácet krajské nemocnice atd. Teď jsem to trošku možná hyperbolou přecenil, ale to riziko dopadu toho nespecifického režimu na tento segment veřejných financí tady nepochybně je.

Takže ono je o čem se bavit, je o čem se bavit koncepčně, je o čem se bavit věcně a napříč celým politickým spektrem. Takže tím se dostávám k závěru, ve kterém bych zopakoval, že naším přístupem není vyhýbat se ústavní rozpočtové odpovědnosti. Naším přístupem je nastavit pravidla tak, aby neškodila, aby nemusel doplácet pouze ten, kdo se může nejméně bránit, tzn. klient veřejných financí a veřejných služeb, a abychom mysleli i na to, že ekonomika není jenom v recesi, ale že někdy potřebuje nakopnout i do té konjunkturální fáze.

A proto bychom byli rádi, aby se tyto návrhy znovu projednaly, abychom se dohodli, na jaké platformě to projednávání má být, abychom příliš nehráli o čas, kdo má větší ramena a ňadra dmoucí dědeček náš vševědoucí. Ale abychom se dohodli třeba i na těch pracovních komisích, kde by doufám tentokrát nemuseli chybět ani experti z nejsilnějšího opozičního klubu. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)