V předcházejícím článku „Když vám srdce bije jen občas, zemřete“ jsem se věnoval výrobě elektrické energie. Ve druhém díle bych rád ukázal, že celá problematika má ještě mnohem náročnější disciplíny.

Profesor Bárta ve svých knihách Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur a Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají vysvětluje, že civilizace vznikají ve své jednoduché formě, při svém růstu nabývají na komplexitě a společně s ní i na energetické náročnosti. Když tato komplexita překročí určitou mez, stane se natolik energeticky náročnou, že ji nelze dále provozovat, a nastává civilizační kolaps. Systém, na kterém civilizace vyrostla, se okamžitě hroutí a nastupuje anarchie. V prostředí s nižší komplexitou se postupně začne rodit nová civilizace, která už s sebou netáhne byrokratický batoh té předchozí. Díky tomu se může spontánně a dynamicky rozvíjet.

Ve starověkém Egyptě takové kolapsy nastaly třikrát a každá z civilizací byla vystavěna na stejném genetickém základě. Lidé tedy nikam nemizí – mění se pouze kulisy, v nichž žijí. Zdálo by se tedy, že se není čeho bát. Tak jednoduché to ale není. V čem je tedy problém?

Během celé historie lidstva byla hustota zalidnění přímo úměrná schopnosti lidí uživit se. Až do konce 18. století proto nepřekročila hustota dvě osoby na hektar. Téměř každá generace do té doby zažila hladomor.

Kolem roku 1804 dosáhla populace první miliardy a 80 % lidí pracovalo v zemědělství. Dnes žije na světě více než osm miliard lidí a v Evropě pracují v zemědělství přibližně tři procenta z nich.

V roce 1800 bylo třeba na vyprodukování 1 kg pšenice 10 minut lidské práce, dnes na to stačí dvě vteřiny. Čím myslíte, že je to způsobeno? Využíváním fosilních paliv. Díky industrializaci – používání kombajnů namísto cepů – se primární produktivita zvýšila přibližně 10–20 000krát!