To těžko mohlo překvalit. Jednak jde o historii v Čechách notoricky známou (dalo by se říci součást národní mytologie), jednak se nabízí srovnávání se slavným zpracováním téhož tématu ve výpravných velkofimech husitské trilogie režiséra Otakara Vávry z 50. let (scénář tehdy psal M.V. Kratochvíl).

Tady ovšem jakékoliv srovnání kulhají.  Podobná televizní zpracování nejsou o nákladných efektech, vhodných do multikina. Ambicí tvůrců nepochybně nebyl odkaz na mýtotvornost skvělých Vávrových velkofilmů. Představitel hlavní role Matěj Hádek ani nemohl ve své roli napodobovat patos velkých a možná až přepjatých gest charismatického Zdeňka Štěpánka.

Autoři prostě zvolili formát civilnějšího, nenabubřelého vyprávění, možná pro někoho s poněkud nezvykle demýtizujícím tónem, určeného spíš poučenějším divákům, kteří dobře znají historické souvislosti. Mně osobně tedy absence exaltovaných vášní či popisnost stylu a doslovnost vybraných historických odkazů rozhodně nevadí. Nutí to člověka sáhnout do knihovny a připomenout si o Janu Husovi, co už třeba pozapomněl.

Hus tu hlavně není kráčející pomník, ale živý člověk, jehož osud ovlinily mocenské intriky jeho doby. Zásadově věřící, ale současně pochybující a jako učenec trápící se nad rozumovým poznáním pravdy. V první části televizní trilogie je jistým vrcholem “Dekret kutnohorský”, kdy se ještě poměrně mladý Jan Hus stává 20. října 1409 rektorem pražského vysokého učení, které svými postoji k církevní krizi a papežskému schizmatu vstupovalo dokonce do evropské politiky.