Obhajují navyšování veřejných investic, vydržování Evropskou unií pomocí dotací, růst zadlužování na všech správních úrovních, zvýhodňování jedné skupiny obyvatel na úkor druhé a regulování toho, čemu jsme ještě donedávna říkali volný trh.
Politickým evergreenem bývá zaměňování prosperity obyvatel za ekonomický růst, který je obvykle definován jako změna velikosti hrubého domácího produktu (HDP) oproti předchozímu období. Prorůstová mantra tvrdí: pokud se HDP zvyšuje, je všechno dobré a můžeme vesele utrácet; jinak tu máme stagnaci či v horším případě recesi a musíme utrácet ještě více, aby se HDP mohlo opět zvyšovat. Vzhledem k tomu, že do HDP se počítají i veřejné výdaje, už z definice toto číslo bude mít tendenci růst při větším vládním utrácení, o automatickém zvýšení prosperity však nemůže být řeč. Nebo snad bude prosperovat občan, kterému stát nenechá dostatek peněz na nákup pro něj užitečných výrobků a služeb? Nebo snad bude prosperovat firma, která ztratí zákazníky (když jim nezbude dostatek peněz) a bude muset i tak odvádět vyšší daně? Nebo snad bude prosperovat pracovník na úřadu práce, kam se dostal poté, co ztratil místo u firmy, která ho už neměla z čeho zaplatit?
Stát totiž nemá žádné své vlastní peníze, musí je vždy někde někomu vzít. V zásadě má dvě možnosti: daně a dluhy. Výběr daní snižuje prosperitu těch, kteří je musí platit. Zadlužování (obvykle ve formě státních dluhopisů) je dost nevýhodné (stát musí navíc platit věřitelům úroky) a pouze odkládá problém financování na další období; tento dluh se poté splácí opět z daní. Nemluvě o tom, že přílišné zadlužování směřuje ke státnímu bankrotu, což znamená kromě poškození věřitelů i zničení úspor a další negativní jevy.
Když prezident Zeman a další socialisté hovoří o zvýšení vládních investic, opomíjejí tento základní fakt. Mluví o potřebě budování něčeho, co nikdo kromě nich nepožaduje, o spolufinancování podnikatelských záměrů z daní, které firmy samy předtím odvedly, o čerpání peněz z fondů, jako by nabírali vodu ze studny, a dalších činnostech, v jejichž důsledku dojde k upevnění mocenské pozice státu a zhoršení situace daňových poplatníků, tedy nás, spodních deseti miliónů.
Jak tedy lidé mohou zvýšit svůj blahobyt, když k tomu nedochází prostřednictvím státu?
Domnívám se, že existuje pouze jediná možnost — navýšením toho, čemu ekonomové říkají mezní produktivita práce. Tento termín označuje hodnotu vytvořenou člověkem zapojeným do pracovního procesu. Vyšší mezní produktivita práce znamená levnější zboží a služby, vyšší mzdy a reálně větší bohatství společnosti. Zvýšená produktivita se rovněž projeví v nárůstu HDP; na rozdíl od mnoha vládních výdajů je vytvořeno něco, co doopravdy uspokojilo potřebu nějakého člověka a vedlo tak ke zvýšení jeho blahobytu.
Cest k navýšení mezní produktivitu práce je hned několik.
Důležitý podíl má technologie; nové vynálezy, vylepšené pracovní postupy, vhodné zapojení strojů a nejrůznějších zařízení mají za následek zvýšení výstupu, aniž by bylo nutné vynaložit námahu navíc. Leckterý příznivce státních zásahů spatřuje roli státu v podpoře technologického pokroku, avšak praxe ukazuje, že většina důležitých technologií byla vyvinuta bez přispění státu nadšenci v oboru.
Stát má ale možnost vhodnou politikou napomáhat firmám akumulovat kapitál a tedy zavádět nové technologie. Kupříkladu stabilizací právního prostředí a zajištěním vymahatelnosti zákonů může posílit zájem zahraničních investorů o naši zemi. Nebo snížením daní ponechat firmám větší část jejich výnosů, které pak mohou využít právě k nákupu či vývoji nových technologií.
Mezní produktivitu práce rovněž ovlivňuje zapojení managementu podniku. Tím, jak efektivně vedení rozděluje pracovní úkoly a určuje, co, jak a kdy se bude dělat, znatelně působí na výkon pracovníků. V tomto ohledu je nutné neustálé vzdělávání a snaha o zdokonalování pracovních procesů. Stát zde může pomoci uvolněním pracovní síly, kterou si schraňuje pro sebe. Mám na mysli necelý čtvrt milión úředníků veřejné správy. Ačkoliv s byrokraty nemám nejlepší vztahy, jsem si jistý, že leckterý z nich má dostatek schopností na to, aby se stal vítaným členem managementu a namísto zavádění nových regulací se zapojil do produkce něčeho užitečného.
A konečně, mezní produktivitu práce má v rukách i samotný zaměstnanec. Lepší využití pracovní doby a minimalizace času stráveného neplodnou činností produktivitu zvyšuje. Stanovením vhodné sociální politiky a pracovněprávních vztahů může stát nepřímo zaměstnance motivovat k vyšším výkonům.
Na závěr zbývá konstatovat, že cesta k blahobytu je plná překážek. Všudypřítomná byrokracie, vysoké daně a právní nestabilita brání zvýšení mezní produktivity práce. Naše země sice vzkvétá, ale pomaleji, než by mohla. Vzhledem k tomu, co mají naši současní zákonodárci v plánu prosazovat, se nám tu otevírají další možnosti ke zlepšení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
