Během čtyř let zaplevelila naši legislativu tolika regulačními a šmírovacími zákony, jako to nedokázala žádná jiná vláda v naší novodobé historii. Ale výjimečně měla i světlé chvilky. To třeba v okamžiku, kdy parlamentem protlačila velkou novelu veterinárního zákona. A světe div se, díky němu mělo dojít také ke zjednodušení podmínek pro domácí zabíjačky. Dosavadní legislativa je totiž postavila takřka do ilegality a třeba jen za jitrničku darovanou sousedům hrozily problémy a pokuty.

Ministerstvo zemědělství se chlubilo tím, že novela veterinárního zákona podmínky změní a vyšle alespoň malý pozitivní impuls k záchraně této gastronomické tradice, která má dodnes své nezastupitelné místo především u nás na Slovácku. Byť z venkova pomalu ale jistě mizí domácí chov prasat a s ním spojené tradiční zabijačky, tak pořád jde o fenomén, který by si s trochou nadsázky zasloužil snad i ochranu UNESCO jako nehmotné kulturní dědictví našeho regionu.

Jenže nový zákon způsobil ještě větší zmatek a chaos. Sice povolil, aby si ze zabijačky mohla odnést výslužku tzv. osoba blízká, jenže jaké bylo překvapení, když tento právní výraz přešel do praxe. Osoba blízká je totiž podle občanského zákoníku definovaná jako příbuzný v přímé řadě, sourozenec, manžel nebo partner, případně osoba v rodinném poměru, „pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní“. Kdo ale patří a naopak nepatří do této skupiny, je však rébus, který asi řezník nebo hospodář bude luštit jen stěží. Soused nebo kamarád má ale i tak podle mého soudu prostě smůlu. Byť je to víc, než dosavadní zákaz rozdávat produkty ze zabijačky komukoliv jinému, že osobám z domácnosti, kde se prase poráželo, tak absurdita tohoto vylepšení zákona je doslova do nebes volající.