Útěk od praporů

Prakticky všechny zásadní filozofické i geopolitické teze, na nichž od počátku 90. let stojí programy  naší parlamentní politické rodiny, dostaly za posledních pět let na frak: Řecko, Ukrajina, migrační vlna a teror. Ne že by v důsledku ubylo až tak milovníků eura, EU, Schengenu, dotací, sexuálních menšin, uprchlíků apod. Ti všichni ale musí pod tíhou fakt přinejmenším uznat, že realizace jimi sdílených ideálů místy velmi drhne. Změna je v tom, že tím ztrácí logicky i někdejší sílu udusat v zárodku pokusy o dílčí nebo celkové přehodnocení nejen českého polistopadového politického paradigmatu. Až na známé výjimky se tak nenápadný útěk od praporů ideologů lidských práv a evropské unifikace v české politice stal skutečností.  

Pokusíme-li se charakterizovat současný stav myšlení uvnitř hlavních politických sil v ČR, mohli bychom tak hovořit o jakémsi vakuu, vystřízlivění, stažení se do sebe a bezradnosti, avšak při lidsky pochopitelném zachování základních cílů: dále rozvíjet koncept sociálního státu, zůstat v EU (zřejmě jednou reformované), čerpat a dělit si dotace, dále se vézt v NATO apod. Jinými slovy: už trochu legrační póza nesvéprávného a bezbranného středoevropského chudáčka ve zlém světě s Ruskem za humny, který za drobné a ochranu nabízí občasný vývoz Havlových myšlenek a krásy Prahy, zůstává. Jen, aby voliči neřekli, si některé věci, které jsme ještě před několika málo lety neváhali dát Bruselu, přecijen budeme dělat sami. Třeba azylovou politiku.