Prezident republiky Miloš Zeman na sklonku roku 2013 ustoupil od novoročního státnického, hodnotícího projevu. Namísto toho s odkazem na prvorepublikovou tradici vánoční promluvy T. G. Masaryka pronesl na Štěpána řeč, v níž se vyhnul kvalifikovanějšímu hodnocení situace české společnosti. Sebevědomě sdělil, že plní své předvolební sliby, stručně popřál úspěch nově zvolené sestavě Poslanecké sněmovny a spoluobčanům zdraví a život naplněný užitečnými skutky.

Dojem jisté náhražky novoročního prezidentského poselství o stavu společnosti a vyhlídkách České republiky tak nutně budil novoroční rozhovor TV Prima s exprezidentem Václavem Klausem. V něm se Klaus překvapivě přihlásil ke slovníku Václava Havla, když oznámil, že »naše země znovu opět nevzkvétá«. O skutečných příčinách a o osobní odpovědnosti za tento stav se ale nezmínil, naopak vyjádřil obavu, že »končí polistopadový režim«. Sebe pak pochválil za amnestii, kterou vyhlásil při odchodu z funkce hlavy státu a kterou podle něj kritizují zejména nepřející média, ale časem ji prý uznají jako rozumnou a správnou »všichni«. A svému nástupci na Hradě i kandidátovi ČSSD na předsedu vlády »vlastenecky« vzkázal, že pokud by se chtěli soudit o kompetence spojené se sestavováním vlády, už by jej nebavilo v takové zemi žít.

Zeman i Klaus se zjevně drželi ústavní formule, že »prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný«. A ústavní závazek »slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí« si pak znovu vyložili podle svého. Především tak, že důležité je zabývat se s patřičnou sebeláskou sám sebou, chválit sebe sama a k očekáváním občanů a k důsledkům svého jednání se stavět jako nahý král - chyby buď nevidět, nebo je hájit a vydávat za přednosti.

Zaznamenal jsem kritické hlasy, které podobné »státnické« přístupy s nadsázkou srovnávají s jednáním na horní palubě Titaniku. A poukazují, že republika dnes v mnohém připomíná pro ty dole onu napůl se potápějící, ale podle majetkových a mocenských elit nepotopitelnou zlatou loď. Se znalostí běhu věcí v české vrcholové politice a s víc než dvacetiletou znalostí konkrétních figur a skupin politické reprezentace státu mohu jen potvrdit, že oficiální reprezentace a majetkové a mocenské elity v pozadí dobře vědí, že i jejich »zásluhou« a právě jejich zásluhou není pro ty dole dostatek záchranných člunů a slušných plovacích vest. Dobře také vědí, že chyba je v konstrukci systému, v režimu. O to víc zaráží, jak takzvané elity i mafie za této situace nahoře tančí a vrchnostensky doporučují českému podpalubí pilně pracovat a usmívat se, případně konat dobré skutky.

Jsem přesvědčen, že republika a občané potřebují a chtějí něco úplně jiného než poslouchat slova sebeuspokojení z horní paluby a výzvy k povinnému jásotu a dobročinnému ucpávání děr formálně demokratického, ale reálně klientelistického, korupčního a hrubě sociálně nespravedlivého systému. Nedostatek sebereflexe, amnestie a beztrestnost pro vyvolené a náhražková charita, výzvy ke skromnosti a pracovitosti těch dole svědčí o tom, že efektivní a skutečně demokratická řešení takzvané elity nehledají nebo se jich právem obávají.

Ne, České republice při vstupu do nového roku nepomohou Klausovy či Zemanovy představy o vlastní výjimečnosti. Mimo jiné i proto, že nejsou ochotni uznat vlastní odpovědnost za předchozí vývoj.

Miroslav Grebeníček, poslanec (KSČM)