Vláda  se tváří, že se jedná o klíčový ústavní zákon, který ukončí zadlužovaní naší země, a povede k nutnosti hospodařit s vyrovnanými veřejnými rozpočty.

Realita je však taková, že v případě schválení by vládou navržený „ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti“ [1] představoval snad největší ústavněprávní „zmetek“ od vzniku České republiky. Kdo by očekával, že přímo ústavní zákon znemožní přijímání deficitních rozpočtů (či alespoň stanoví výší maximálního možného deficitu), jako se to děje v řadě jiných zemí, je na omylu.

Návrh ústavního zákona reguluje vše nepodstatné a naopak vše podstatné deleguje na podústavní úpravu prostřednictvím běžného zákona. Vládní návrh ústavního zákona např. stanovuje (čl. 1, odst. 4), že „způsob stanovení celkových výdajů sektoru veřejných institucí stanoví zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.“ Již po přečtení tohoto ustanovení musí být každému jasné, že se vlastně o žádnou finanční „ústavu“ nejedná. „Limity“ zadlužování má obsahovat až běžný (nikoliv tedy ústavní) zákon. Z toho vyplývá, že maximální výši deficitů si budou moci zákonodárci prostou většinou libovolně zvyšovat.  Jediné, co ve vztahu k zadlužování tato finanční „ústava“ stanovuje (čl. 3) je, že „stát, územní samosprávné celky a další veřejné instituce … dbají o takový vývoj dluhu sektoru veřejných institucí, který nenarušuje dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí.“  Je evidentní, že takovéto vágní vymezení žádnou ústavní brzdu zadlužování představovat nemůže. Vypadá to, jako by si vláda snad dala záměrně za vzor nefunkční rakouskou úpravu, kde ústava (čl. 13, odst. 2) obdobně vágně stanovuje, že se má usilovat o celkovou ekonomickou rovnováhu a celkově vyrovnané hospodaření. Přestože měla podle rakouských politiků tato ústavní úprava zabránit dalšímu zadlužování, veřejný dluh Rakouska rostl po přijetí tohoto „omezení“ daleko rychleji, než před ním. Nevěřme naší vládě, že u nás tomu bude jinak.