Celý podzim jsem se snažil úporným trápením v podobě běhání na trenažéru a lámáním kostí v posilovně vytvořit rezervu pro nadcházející vánoční přejídání a ochutnávání cukroví. Znáte to, přijdete někam na návštěvu a už to jede: “Musíte ochutnat ještě tohle a tamto…” A já neodolám. Jednak, co se jídla týká, nemám pevnou vůli. A navíc, chutná mi skoro všechno, jak slané tak sladké. A tak se v posledním týdnu roku na třech různých vahách vždy ukazují příšerná čísla. Říkáte si, proč na třech a ne na jedné? Snažím se je totiž “ukecat”, aby ukazovaly méně než je objektivní skutečnost. Občas se jedna z nich splete, ukáže méně, a já těm dvou zbylým zazlívám, že váží špatně.

Letos jsem někdy v průběhu října přišel na to, že 110 kilogramů je až příliš a začal jsem tvrdě pracovat na tom, abych se dostal před Vánoci na hodnoty pod 100 kg, nebo-li, jak my spříznění bojem se svými váhami říkáme, abych byl  “docent” - aby se má váha dostala pod cent.

Jenže, letos se nic v tomto směru nedařilo (ostatně jako každý rok pod různými výmluvami). Jsem zvyklý chodit do posilovny ve dvou, protože dobrovolně bych tam sám nešel, neboť jako sir Winston Churchill pokládám dobrovolné sportování za zkázu těla. Zcela proti modernímu trendu sportování a adrenalinu, se sir Winston se svým anti sportovním přesvědčením, na rozdíl od zdravých sportovních celebrit, dožil vysokého věku.