S Pavlem Bělobrádkem se omladilo i celé nejužší vedení KDU-ČSL, které za sebou nemá žádnou pochybnou minulost, ale převážně výborné výsledky nejen na komunální úrovni.
Pokud však lidovci chtějí vykročit do budoucna pravou nohou, musí si přiznat svoje chyby v minulosti. Nenalhávám si, že jich je málo, ale je třeba si je přiznat a poučit se z nich. Jako nejhorší vnímám ty situace, kdy došlo ke spojení s komunisty. Což se stalo poprvé pod taktovkou Josefa Plojhara, který se v roce 1948 spojil s komunisty do Národní fronty. Většina poslanců strany lidové, kteří nebyli ochotni spolupracovat byli popraveni, vězněni, šikanováni nebo vyhnáni ze země. Na jejich místa pak byli dosazení loajální lidé od komunistů, povětšinou tajní členové KSČ tzv. „ponorky“. Naopak základnu strany lidové se komunistům nikdy nepodařilo rozbít. Byli to lidovci, kteří organizovali největší předrevoluční demonstraci proti režimu v roce 1985 na Velehradě.
Po druhé došlo málem ke spojení s komunisty v roce 2006, kdy předsedou KDU-ČSL byl Miroslav Kalousek. Jeho touha po moci byla zjevně větší než zdravý rozum. A opět to byla členská základna lidovců, která takovýto nepřístojný krok odmítla a naštěstí se jí podařilo ještě na poslední chvíli zatáhnout za záchrannou brzdu. Pro doplnění, v roce 1948 se o to základna lidovců pokusila také a Josefa Plojhara ještě před 25. únorem ze strany vyloučila. Komunisté i Plojhar však demokratické procesy ve straně lidové zcela ignorovali.
KDU-ČSL nebyla od revoluce v pěti vládách a jsem přesvědčen, že pokud se jí nepodaří splnit své programové priority, skončí po těchto volbách v opozici.
Jsem přesvědčen, že lidovci budou v následujících letech pro naši zemi přínosem. Jsem přesvědčen, že se KDU-ČSL ze svých Plojharů a Kalousků poučila!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Šimon Heller
