Někteří zástupci lidu se tu a tam odvážili změnit nějaký dílčí parametr systému, ale většina se omezuje jen na výroky o tom, že zdravotnictví je podfinancované nebo že se v něm příliš krade. Tedy, ne že by to nebyla pravda, nicméně nikdo nenabízí nějakou smysluplnou cestu jak dál. Pravice vidí řešení v plošném zvýšení spoluúčasti a levice zase v přidání peněz z veřejných rozpočtů, což v konečném důsledku zaplatíme všichni, stejně jako plošnou spoluúčast. Jde tedy o prakticky totožná konzervativní řešení, která jsou však zabalená do pravicové nebo levicové rétoriky a tedy pro druhou stranu zcela nepřijatelná.

Řešení aktuálního stavu však vyžaduje akceptování široké veřejnosti a bude nutné najít politickou shodu, aby hned následující vláda nerušila opatření vlády předchozí, jak se to stalo u penzijní reformy. Začít bude nutné u toho, že tu máme několik zdravotních pojišťoven, které si sice nijak nekonkurují, ale přesto nemocnice dostávají za ošetření stejného pacienta různé platby.

Dva systémy zdravotnictví

Obtížnost řešení problémů našeho zdravotnictví totiž vyplývá z toho, že není jasně určeno, na jakém základě je vlastně naše zdravotnictví postaveno. Existují obecně dvě základní platformy, na kterých lze systém zdravotnictví v každé zemi budovat. Jedním je konzervativní systém státního zdravotnictví, tzv. národní zdravotní služba, jakou má například Velká Británie (ZDE), Skandinávie (ZDE), anebo země na jihu Evropy (ZDE). V těchto zemích nemají zdravotní pojišťovny, ale péči financuje a organizuje přímo stát, který tak obvykle rozhoduje i o tom, kde budou jednotlivé ambulance umístěny a jaký plat bude pobírat sestra v ordinaci praktického lékaře (protože jde v podstatě o státního zaměstnance). Tento systém je primárně jednodušší z hlediska poskytovatele, kteří nemusí komunikovat s více pojišťovnami. Druhou možností je liberální systém více zdravotních pojišťoven, který je běžný v okolních zemích, například v Německu (ZDE), Rakousku (ZDE), Švýcarsku (ZDE) nebo nizozemí (ZDE). V těchto zemích pojišťovny fungují jako zástupci pojištěnců, pro které nakupují od nemocnic a ambulancí zdravotní služby a konkurují si tím, jak dobře dokážou uspokojit zájmy a potřeby svých pojištěnců. Tento systém je primárně flexibilnější z hlediska pacientů, protože zavádění jakékoliv změny či novinky je rychlejší.

Z hlediska provozních nákladů zmíněné systémy vycházejí srovnatelně, mírně ve prospěch systému více zdravotních pojišťoven. Zdánlivá administrativní jednoduchost národní zdravotní služby je draze zaplacena neefektivitou státního monopolního molochu. Zásadní je však to, že tento moloch nedokáže dobře uspokojovat specifické požadavky individuálních pacientů a je tedy výhodný jen pro ty, kterým vyhovuje mainstream. Například pokud určitá skupina lidí má za to, že by bylo dobré hradit porody vedené porodní asistentkou nebo bílé zubní plomby pro všechny, tak ve státním systému musí počkat, až tento názor přijme za svůj většina lidí. Naproti tomu v pojišťovacím systému stačí, aby jen jedna pojišťovna tomuto vyšla vstříc a specifické požadavky a preference určité skupiny mohou být uspokojeny, aniž by se to nějak dotklo zbylé většiny.