Někteří mediální poradci to skromně označovali jako „management vnímání“ a stalo se to v těchto letech hlavním strategickým marketingovým nástrojem u některých vlád. Cílem bylo šířit dramatické příběhy, které dokázaly zachytit představivost veřejnosti. Nejen třeba o Blízkém východě, ale i Střední Americe. Nezáleželo ani na tom, jestli ty příběhy jsou pravdivé, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů a politikům umožnily vyhýbat se nepoddajné složitosti skutečného světa.

Realita hrála v politice čím dál menší roli. Nešlo o to, že by realita či fakta něco umožňovaly, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů. Takže „management vnímání“ se stal nástrojem a fakta mohla být skrze něj překroucena. Cokoliv mohlo být úplně jinak, nebo dokonce naopak. Vznikl tím způsob, jak ovlivňovat občany a samozřejmě i voliče. A během tohoto procesu se z reality stalo co? Jednoduše zkrátka něco, s čím si můžete hrát, abyste dosáhli svého. Realita v tomto pohledu nebyla důležitá. Realita byla prostě něco, co si pořešíte.