Někteří mediální poradci to skromně označovali jako „management vnímání“ a stalo se to v těchto letech hlavním strategickým marketingovým nástrojem u některých vlád. Cílem bylo šířit dramatické příběhy, které dokázaly zachytit představivost veřejnosti. Nejen třeba o Blízkém východě, ale i Střední Americe. Nezáleželo ani na tom, jestli ty příběhy jsou pravdivé, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů a politikům umožnily vyhýbat se nepoddajné složitosti skutečného světa.
Realita hrála v politice čím dál menší roli. Nešlo o to, že by realita či fakta něco umožňovaly, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů. Takže „management vnímání“ se stal nástrojem a fakta mohla být skrze něj překroucena. Cokoliv mohlo být úplně jinak, nebo dokonce naopak. Vznikl tím způsob, jak ovlivňovat občany a samozřejmě i voliče. A během tohoto procesu se z reality stalo co? Jednoduše zkrátka něco, s čím si můžete hrát, abyste dosáhli svého. Realita v tomto pohledu nebyla důležitá. Realita byla prostě něco, co si pořešíte.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPráce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.



