Stála jste u zrodu časopisu Reflex, zažila jste začátky komerční televize Nova, zakládala Reportéry ČT. Teď sedíte v Radě, která na média dohlíží. Jinými slovy – viděla jste média ze všech stran. Jak byste popsala jejich vývoj?
Tolkien napsal Hobita jako příběh o někom, kdo opustí bezpečí domova, prožije dobrodružství a vrátí se. Česká média udělala totéž – jenom vynechala tu prostřední část, kde se něco naučíte. Před rokem 1989 byla situace blažená svou jednoduchostí. Každá událost měla jedinou správnou verzi, se kterou byl spokojen generální tajemník v Praze i Moskvě.
V devadesátých letech přišla krátká, divoká epizoda, kdy si novináři museli dělat názor sami. Na výklad světa neměl monopol nikdo. To bylo nesmírně nepohodlné, protože to vyžadovalo dovednost, která mezitím upadla v zapomnění: myslet. Říkali jsme tomu „svoboda“. Dnes jsme zpátky u jedné schválené verze reality — jen s lepším designem. Stranický aparát nahradila kombinace agenturní rutiny, redakčního konformismu a toho zvláštního druhu ideologické poslušnosti, kdy všichni říkají totéž, aniž by si kdokoli pamatoval, kdo s tím začal.
Hobit se zkrátka vrátil do Kraje a tvrdí, že nikdy neodešel. A co je nejhorší — většině to vyhovuje. Lidská potřeba jediné správné verze světa je odolnější, než jakýkoli totalitní režim. Režimy padají, tahle potřeba zůstává.
Říkáte, že média jsou „zpátky v nesvobodě“. Ale to přece neplatí pro všechna. Na našich stránkách najdete i názory, které jinde nedostanou prostor.
Je vám líto, že Václav Moravec končí v České televizi?Anketa
Orwell si všiml něčeho geniálního: Propaganda nefunguje proto, že by lidem říkala, co si mají myslet, ale proto, že jim říká, o čem nemají přemýšlet. Jakmile tuto techniku zvládnete, nezáleží na tom, zda jste mainstream, nebo alternativa. Jste ve stejném byznysu.
Spousta lidí by vám řekla, že právě proto nevěří ani jedněm, ani druhým. Že jim média servírují jenom jeden pohled na věc, jenom z opačných pozic. Je na tom něco, nebo je to dobová nálada?
Brilantní otázka – a odpověď je poněkud deprimující. Lidé médiím nedůvěřovali nikdy. Ale existovala doba, kdy ta nedůvěra byla přátelská, něco jako nedůvěra manžela k manželce, když tvrdí, že boty stály tři sta korun. Dnes je to nedůvěra existenciální.
A víte proč? Protože média přestala lidem nabízet to, co si u nich kupovali. Lidé nečetli noviny proto, aby jim někdo vysvětloval, jak mají správně žít. Četli je proto, že tam bylo něco o počasí, o sportu, recept na svíčkovou a sloupek, u kterého se zasmáli. Pak se média rozhodla, že jejich úkolem je společnost převychovat — a společnost se rozhodla, že bude raději klikat na sociální sítě.
Takže tvrdíte, že ztrátu důvěry a alergii na politický aktivismus posiluje to, že média ztratila kontakt s normálním životem?
Podívejte, každé médium někdo vlastní. Buď je to ÚV KSČ, nebo pánové Křetínský, Pražák a Lukačovič. Prohlašovat médium za nezávislé a nestranné je buď naivita, nebo pokrytectví, nebo – a to je nejčastější případ – marketing. Aristokrat 19. století se aspoň nestyděl přiznat, že mu noviny patří. Dnešní vlastník médií předstírá, že je neviditelný, jeho noviny jsou nezávislé, a pak se diví, že mu nikdo nevěří.
Ale to je jen polovina problému. Druhá polovina je ekonomická. Digitalizace způsobila, že velké mediální domy začaly šetřit a najímají buď lidi bez řemeslných dovedností, nebo profesionály nutí pracovat tak levně a rychle, že jim nezbývá čas na poctivou práci. Výsledek? Propaganda, která uráží inteligenci čtenáře. Protože dobrou propagandu – tedy takovou, kde si čtenář neuvědomí, že je manipulován – dělat levně nejde. Musíte ji zabalit do vrstvy kvalitních, ideologicky neutrálních reportáží. Pilulka potřebuje obal. A dnes nám média cpou holé pilulky do úst po hrstech, a ještě se diví, že prcháme k youtuberům.
Podle výroku, který bývá přisuzován G. K. Chestertonovi, není problém v tom, že lidé přestanou věřit v Boha – problém je, že pak uvěří čemukoli. Totéž platí o médiích: Problém není v tom, že lidé přestali věřit novinám – problém je, že pak začnou věřit prvnímu podcasterovi, který umí dobře mluvit do mikrofonu.
Fotogalerie: - Proti Sudeťákům v Brně
A v čem je vlastně rozdíl mezi Novou a Českou televizí? Obě vysílají zprávy, obě mají reklamy. Proč jedné říkáme veřejnoprávní a druhé komerční – a má to vůbec ještě praktický smysl?
V teorii by to mělo být jako rozdíl mezi nemocnicí a wellness centrem. Jedna léčí, druhá nabízí služby za úplatu. V praxi to vypadá tak, že nemocnice si otevřela wellness oddělení, provozuje restauraci, pořádá koncerty a občas, mezi masáží a degustací, si vzpomene, že měla také léčit.
Veřejnoprávní televize vysílá reklamu, honí sledovanost, nakupuje sportovní práva jako komerční hráč a produkuje zábavní formáty, které by klidně mohla vysílat Prima. A pak se její představitelé diví, že se lidé ptají: „Proč za to platím poplatek?“
Odpověď je prostá: Veřejnoprávní model má smysl jedině tehdy, pokud je skromnější, bez reklamy a oddaný něčemu, co trh nedokáže nabídnout — tedy skutečné pluralitní debatě, kvalitnímu zpravodajství a kultuře, která si na sebe nevydělá. Jakmile chcete mít morální převahu a zároveň tržní výhody, nejste veřejná služba. Jste draze dotovaný hybrid s krizí identity.
To zní skoro jako názor někoho, kdo by veřejnoprávní televizi rád zrušil. Udělala byste to?
Zrušit ji? Bože, ne! To by byl recept na katastrofu. Ale reformovat ji – ano, a důkladně.
Studem rudnu pokaždé, když slyším veřejnoprávní novináře, kteří o svých vlastních koncesionářích mluví jako o dezinformacemi otráveném davu z periferie. Představte si restauraci, jejíž šéfkuchař vyjde ze kuchyně a oznámí hostům, že si objednali špatně. Jak dlouho tam budete chodit?
Vznikl podivný paradox: Instituce založená, aby chránila pluralitu, si postupně přisvojila právo rozhodovat, které názory jsou přípustné. A dělá to s rozpočtem bezmála osm miliard korun ročně, což jí dává dosah, o jakém si většina PR agentur může nechat jenom zdát.
Ale – a to je zásadní ale – veřejnoprávní média nejsou primárně médium. Jsou infrastruktura demokracie, podobně jako soudy nebo univerzity. Bez nich by celý mediální prostor řídil trh, algoritmy a zájmy vlastníků. Informace by existovaly – ale zmizela by instituce, která má alespoň formální povinnost mluvit ke všem, nejen k těm, kteří jsou reklamně zajímaví. Což je ten hlavní důvod, proč veřejnoprávní média musejí začít fungovat lépe než dnes.
Zmínila jste osm miliard z poplatků a zároveň reklamu. Česká televize má obojí. Jak je zaručeno, že inzerent si nekoupí jenom reklamní čas, ale i trochu příznivého zpravodajství?
Zaručeno? Krásná iluze! Bohužel nic takového není zaručeno nikde na světě, od BBC po NHK. Existují zákonné pojistky, interní kodexy a profesní standardy – ale když je v sázce velká suma peněz, pojistky mívají tendenci zvláštním způsobem selhat. Podobně jako záruky dodavatele, který vyhrál soutěž nejnižší cenou.
Proto jsem přesvědčena, že by veřejnoprávní televize neměla mít reklamu. Nemusí vést ke korupci – ale vytváří zbytečné podezření, zbytečnou závislost a zbytečnou šedou zónu. A pokud chcete hledat skutečně citlivá místa, nedívejte se na samotný reklamní blok. Dívejte se na sportovní práva, hranou tvorbu, externí výrobu a velké zakázky. Tam se točí částky, vedle nichž je třicetisekundový spot v přestávce pořadu o vaření jenom maličkost.
Fotogalerie: - Den krojů
Ale zatím reklama v ČT je. Co když si nějaká firma koupí kupříkladu reklamu na závadnou potravinu – odvysílá pak Česká televize kritickou reportáž o vlastním inzerentovi?
Kavčí hory jsou rozlehlé. Než informace o tom, že hrozí ztráta inzerenta, doběhne z jednoho oddělení do druhého, stihne Česká televize reportáž odvysílat v několika reprízách. Komerční televize mívají kanceláří méně, jejich chodby bývají kratší – a tudíž by takovou profesionální chybu neudělaly. Což je, přiznejme si, ten nejpřesvědčivější důkaz nezávislosti České televize – jen ji místo zákona zaručuje těžkopádnost veřejnoprávní byrokracie a délka chodby.
Řada lidí o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání slyšela, ale málokdo tuší, co vlastně dělá. Kdybyste to měla vysvětlit sousedce na chatě – co jí řeknete?
Rada není šéfredaktor – je to dopravní policie. Needituje zprávy, nevyhazuje redaktory, nepřepisuje titulky. Pouze dohlíží, aby se v elektronickém vysílání jezdilo podle pravidel. A protože se dnes nevysílá jen přes anténu, ale i přes internet, přibývá silnic, které je třeba hlídat. A jak vám potvrdí každý dopravní policista: Čím víc silnic, tím víc řidičů, kteří jsou přesvědčeni, že pravidla platí především pro všechny ostatní.
Takže když mě jako diváka něco v televizi naštve – třeba že reportáž byla jednostranná – můžu se na Radu obrátit?
Samozřejmě. Ale – a teď buďte prosím pozorná, protože tohle je důležité — nestačí napsat: „Tohle se mi nelíbilo, udělejte s tím něco.“ To je jako říct doktorovi, že vás něco někde bolí. Musíte být přesná: Co, kdy, kde a jaký zákonný problém v tom vidíte.
U zpravodajství se nevyváženost posuzuje snáz, u publicistiky je ochrana autorské svobody silnější. A platí stará zásada: Čím vážnější je stížnost, tím přesněji musíte zformulovat text a zároveň potlačit emoce. Vřelé doporučení: Najměte si právníka. Zákon 231 je docela tlustý dokument a čtení paragrafů bez odborného doprovodu může způsobit stejné příznaky jako čtení montážních návodů z IKEA – tedy zoufalství, únavu a pocit, že svět nedává smysl.
A neprovádíte tím vlastně cenzuru?
Co říkáte na chování Petra Macinky?Anketa
Bohužel mi to zákon 231 stále kazí. Rada není cenzurní úřad. Nesmí přepisovat obsah ani přikazovat správný názor. Může jen hlídat, zda se vysílá podle zákona.
Nicméně, s přihlédnutím k současné tvořivosti evropské legislativy — DSA, EMFA, kodexy chování – bych se neodvážila vyloučit, že některá mediální fakulta brzy podá žádost o akreditaci oboru Evropský regulátor digitálního diskurzu. To zní přece mnohem elegantněji než „cenzor“, nezdá se vám? Stejně jako „negativní hospodářský růst“ zní lépe než „recese“.
Tak pojďme od teorie k praxi. Na naši redakci se v poslední době obracejí lidé z obcí, kde se plánuje výstavba větrných elektráren. Říkají, že v televizi slyší pořád dokola názory developerů a ekologických aktivistů, ale jejich hlas – hlas lidí, kteří u těch větrníků mají bydlet – tam nezaznívá. Je to pocit, nebo se to dá doložit?
Někdy je to pocit, někdy se to doložit dá – a upřímně řečeno, i ten „pouhý pocit“ by měl slušné médium znepokojit.
Rada podobné podněty dostává a v některých případech jsme dospěli k závěru, že problém nebyl v tom, zda jsou větrníky dobré, nebo špatné, ale v tom, že reportéři férově nepředstavili obě strany sporu. A tohle je klíčové: Veřejnoprávní médium nemá být tribunou developerů ani tribunou aktivistů. Má být místem, kde zazní také hlasy lidí, kteří s důsledky rozhodnutí budou žít. Jinak to není debata, ale instruktáž.
Mimochodem, všimla jsem si – a mluví ze mě dlouholeté pozorování, nikoli paranoia – že v mediálním zpracování klimatických témat existuje zvláštní hierarchie důvěryhodnosti. Nahoře sedí aktivista s akademickým titulem, uprostřed developer s kalkulačkou, dole starosta vesnice. A nejníž – tak vespod, že skoro není nevidět – stojí občan, který v lokalitě bydlí. Což je pozoruhodné, protože právě občan jako jediný nemůže odejít.
Vy to nemusíte brát jako hypotetický případ – Rada v roce 2023 řešila reportáž 168 hodin s názvem Josefovské bezvětří, kde odpůrci větrníků nedostali prostor reagovat na argumenty druhé strany. Jak to dopadlo?
Tam už to nebyl dojem, ale konkrétní zjištění. U reportáže Josefovské bezvětří Rada dospěla k závěru, že divák nedostal vyvážený obraz, protože odpůrci větrníků neměli možnost reagovat na argumenty druhé strany. Rada konstatovala porušení § 31 odst. 3 zákona a České televizi uložila upozornění se sedmidenní lhůtou k nápravě.
Přeloženo z právničtiny do češtiny: Občané si nestěžovali zbytečně. Což je věta, kterou by veřejnoprávní média měla slyšet častěji.
A teď se dostáváme k čerstvé kauze. V prosinci 2025 odvysílali Reportéři ČT reportáž Vítr kolem větrníků. Rada si toho všimla a požádala Českou televizi o vysvětlení. Co vás na té reportáži zarazilo?
Zarazilo nás to, čemu říkám casting debaty. Česká televize uspořádala diskusi, ale obsadila ji tak, aby byl výsledek předem jasný. Kritické názory zastupovali převážně laici – rozhořčení občané bez titulů, zatímco strana podporující větrníky měla k dispozici odborné autority, data, grafy.
Formálně byla debata vyvážená: dvě strany, obě mluví. Ale reálně dostal divák nápovědu dříve, než kdokoli otevřel ústa. Jako byste uspořádali boxerský zápas, kde na jedné straně stojí profesionální boxer a na druhé účetní ve středních letech. Technicky je to souboj. Prakticky je to představení s předem známým výsledkem.
Ale protože věc zatím není uzavřená, nebudu z toho dělat konečný soud. Jen řeknu, že pokud veřejnoprávní médium opakovaně „náhodou“ obsazuje debaty tak, že jedna strana vypadá kompetentně a druhá komicky, pak je na místě ptát se, zda jde opravdu o náhodu, nebo o metodu.
Fotogalerie: - Čapkovská procházka
Zkusme to říct na rovinu: Občané si v referendu odhlasují, že větrníky nechtějí, a pak se na ně z obrazovky sype, že jsou nevzdělaní zpátečníci. Nemají pak pocit, že je veřejnoprávní televize, kterou si platí z poplatků, vlastně podrazila?
Obávám se, že mají – a mají na to právo.
Lidé si Českou televizi neplatí jako lektora kurzu správných názorů. Neplatí ji proto, aby jim z obrazovky někdo vysvětloval, že jejich demokraticky projevený postoj je důsledkem nevzdělanosti, manipulace a nedostatku osvícení.
Víte, existuje zvláštní druh intelektuální arogance, který si myslí, že demokracie znamená: „Lidé mají právo hlasovat, pokud hlasují správně.“ A pokud nehlasují správně, není chyba v návrhu — chyba je v lidech. Tenhle přístup zničil důvěru ve veřejné instituce po celém Západě. Brexit, Trump, polské volby — vždycky totéž schéma: Lidé se rozhodnou jinak, než si přála vlivová skupina, která rozhoduje o mediálním obsahu, a ta skupina pak reaguje nikoli sebereflexí, nýbrž diagnózou publika.
Pokud mají občané pocit, že je televize z debaty vytlačila, nebo je dokonce karikovala, měli by se bránit – a konkrétní cesta je stížnost na Radu, ideálně s pomocí právníka. Ale to jsme už probírali.
Teď musím hrát trochu ďáblova advokáta. Existuje pořad Nedej se, který se otevřeně hlásí k ochraně životního prostředí. Tam přece z principu nemůžete čekat vyváženost, ne?
Správná poznámka. U Nedej se opravdu nelze čekat stejný typ vyváženosti jako u zpravodajství. Je to angažovaná publicistika, která se otevřeně hlásí k určité hodnotové perspektivě. A to není jenom názor Rady – správní soudy potvrdily, že takový formát smí dávat prostor převážně jedné straně, pokud nepodává téma nekompetentně nebo zavádějícím způsobem.
Jinými slovy: Je rozdíl mezi tím, když někdo řekne „jsem přesvědčen, že větrníky jsou správná cesta“ – a tím, když někdo řekne „větrníky jsou správná cesta a kdo si myslí opak, je nebezpečný ignorant“. To první je názor, to druhé je propaganda. Angažovaná publicistika má právo na to první. Na to druhé nemá právo nikdo.
Takže když to shrnu: Záleží na tom, v jakém pořadu to běží?
Přesně tak. Ne všechno, co se objeví na obrazovce, se měří stejným metrem. Zpravodajství má povinnost být vyvážené. Angažovaná publicistika si může dovolit výraznější názor. Ale – a to je podmínka, na kterou se zapomíná – divák musí vědět, na co se právě dívá.
A tady je jádro problému: Pokud je celý program veřejnoprávní televize prolezlý jednou perspektivou, pak je jedno, jestli konkrétní pořad formálně splňuje zákonné požadavky. Celkový dojem je stále tentýž — a celkový dojem je to, co lidé vnímají.
Pojďme se na chvíli odpoutat od větrníků a podívat se na to šířeji. U jaderné energetiky je většina Čechů ve shodě — chceme ji. Ale o celkovém energetickém mixu se vedou dost vášnivé spory. Vnímáte, že veřejnoprávní média dávají prostor skutečné debatě, nebo spíš propagují jeden určitý směr?
O energetice se u nás často nevede debata. Jedna část médií – včetně veřejnoprávních – přebírá evropský dekarbonizační rámec jako hotovou věc a neptá se, zda je realistický, sociálně únosný nebo průmyslově bezpečný v českých podmínkách. Kdo rámec zpochybní, bývá rychle obsazen do role zpátečníka, lobbisty nebo provinční překážky modernity. Je v tom něco z atmosféry padesátých let: Poručíme větru, dešti! Tentokrát v angličtině a s PowerPointem. Naštěstí už nepopravujeme inženýry, kteří si troufají tvrdit, že se fyzika nepodřídí ideologii. Jenom je nezveme do diskusních pořadů.
A přitom by stačilo tak málo: Ptát se na tvrdá data. Když ČEPS ve zprávě konstatoval, že předčasné odstavení uhlí není reálné, kolik prostoru jeho varování veřejnoprávní média věnovala? A kolik prostoru věnují tiskové konferenci o solárních panelech na střeše nové budovy Evropské komise? Ptám se čistě řečnicky, protože odpověď všichni známe.
Budoucnost české energetiky bychom neměli rozhodovat podle toho, kdo má lepší PR a hezčí infografiku, ale podle nákladů, fyziky a dopadů na domácnosti i průmysl. Bohužel žijeme v době, kdy je infografika přesvědčivější než termodynamika.
Jedna věc mě zajímá čistě osobně. Jak vy, která jste celý život v médiích, vnímáte stav svobody slova v Česku dnes? Je něco, co vás znepokojuje?
Formálně na tom nejsme špatně. Nežijeme v zemi, kde by cenzor obcházel redakce s razítkem. Ale svoboda slova se neztrácí jenom zákazem – daleko častěji se ztrácí autocenzurou, profesním konformismem a tou zvláštní atmosférou, v níž každý přesně ví, které názory jsou vítány a které vás učiní společensky toxickým.
Nikdo vám nezakazuje mluvit. Ale obklopuje nás atmosféra, v níž některé věci prostě neříkáte – nebo je říkáte s omluvným úsměvem a úvodními slovy: „Já samozřejmě nejsem proti, ale...“ Tocqueville to popsal už v 19. století, když varoval, že demokracie může vytvořit tyranii veřejného mínění daleko účinnější, než jakýkoli monarcha. Nepotřebujete vězení, stačí společenské vyloučení.
A pokrytectví – ta stará, osvědčená strategie přežití – je zase na vzestupu. Havlův zelinář je zpět! Jen místo plakátu Proletáři všech zemí, spojte se! teď mění profilový obrázek na sociálních sítích podle momentálního ideologického počasí. A to je na tom vlastně krásné – v předchozím období se člověk musel čtyřicet let dívat na stejnou symboliku a adorovat stále téhož prezidenta cizí země. Dnes je to mnohem pestřejší! Chvíli duhová vlajka, pak ukrajinská, za pár měsíců palestinská. Jednou mám ctít amerického prezidenta, podruhé je společensky žádoucí amerického prezidenta nenávidět.
Víte, co mě na tom fascinuje? Že lidé, kteří se považují za nonkonformisty, provádějí ty změny s dokonalou synchronizací. Jako taneční soubor. A přitom jsou přesvědčeni, že každá změna je jejich vlastní, svobodné rozhodnutí. Konformismus nikdy nevypadá tak dobře, jako když se převleče za odvahu.
Máte nějakou radu pro mladé novináře, kteří dnes vstupují do profese?
Jedinou: Čtěte hlavně ty, s nimiž nesouhlasíte. Nejde o to nosit opoziční názor jako módní doplněk – jde o to pochopit, proč rozumní lidé mohou dojít k opačnému závěru.
A nenechte si namluvit, že jste arbitrem pravdy. Novinář, který věří, že jeho úkolem je veřejnost převychovat, není novinář – je misionář. A misionáři, jak víme z historie, většinou působí víc škod než užitku, přestože jsou přesvědčeni o svém dobrém úmyslu. Právě to „přesvědčení o dobrém úmyslu“ je na tom to nejnebezpečnější. Člověk, který ví, že podvádí, má aspoň špatné svědomí. Člověk, který je přesvědčen, že koná dobro, nemá žádné brzdy.
Vaším úkolem není lidem vnucovat názor. Vaším úkolem je ukázat jim svět takovým způsobem, aby si úsudek mohli udělat sami. A pokud vám to připadá jako příliš skromná ambice – pak zřejmě nejste ve správném oboru.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Jak hodnotíte rozhovor?
