Janulík (ANO): Musíme šetřit, říkáte, a pak si přečtu, že stíhačky budou stát 100 miliard

14.07.2023 21:02

Projev na 71. schůzi Poslanecké sněmovny 14. července k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů.

Janulík (ANO): Musíme šetřit, říkáte, a pak si přečtu, že stíhačky budou stát 100 miliard
Foto: Hans Štembera
Popisek: Miloslav Janulík

Děkuju za slovo, pane předsedající. Tak bod se jmenuje konsolidace veřejných rozpočtů, říká se tomu daňový balíček. Zaznělo, že to samozřejmě musí zcela logicky dopadnout na všechny. Na některé to dopadne víc, na některé míň. Ta vyváženost nebo ta logika v tom, to nevím, to si netroufám vůbec posuzovat, ale samozřejmě nikdy není na světě člověk ten, co by se zavděčit lidem všem. To je logické, že na někoho to dopadne víc, na někoho míň, a ta vyváženost se hledá strašně těžko. Ale já se samozřejmě ptám, budu mluvit tedy ze svého života, ze své zkušenosti, ze své práce, já se ptám po smyslu toho. Proč tady vlastně jsme? Nebo proč funguje stát? A mě se ptají moji spoluobčané, moje pacientky nebo moji přátelé nebo zejména mladí lidé se teď ptají, jaký smysl má takovýto stát, kde člověk pracuje, a v podstatě obrazně řečeno se nemůže za tu poctivou práci uživit.

Na to se těžko odpovídá, zejména třeba mně. Já jsem de facto, první půlku života jsme prožili v totalitě a tehdy to tak prostě bylo, tehdy to nikdo neřešil. Po studiích jsem dostal plat, za který se nedalo žít, to bylo prostě vyloučené. To nikdo neřešil, to se prostě předpokládalo, že si člověk prostě poradí a tam se zrodila ta hesla: Kdo nekrade, okrádá rodinu a podobně a tak dále. Ale ještě nedávno v našem státě mohli mladí lidé prostě si zaopatřit bydlení, buď tedy nájemní nebo si vzít hypotéku a opatřit si bydlení, normálně pracovat a existovat jako tak, jak oni mají představu, že se v 21. století existuje. To znamená, že za práci mají přiměřenou odměnu a za tu odměnu si kupují věci, které chtějí a nejenom věci, ale zážitky, protože přichází generace, která daleko víc než věci, které pokládá za samozřejmé, upřednostňuje čas a zážitky, terminus technicus - my si chceme užívat. Nevím, co se za tím skrývá, ale slyším to velice často.

A teď to najednou nejde. Stalo se něco, samozřejmě přišel covid, který nám samozřejmě zamíchal s celým světem. Nebyla to jenom naše specifita. A teď skončil covid a najednou prostě ti mladí lidé si nemůžou dovolit to nájemní nebo svoje bydlení tak, jak byli zvyklí doteď. Vrací se prostě třeba k rodičům. A najednou zjišťují - já to vidím v praxi, že najednou odkládají mateřství. Najednou řeknou: Víte, vy jste měli to tak nějak jako naplánované, ale teď samozřejmě ta válka, samozřejmě která válkou je a není, nebo to je na úhlu pohledu. Ale ti lidé jsou už dostatečně vystrašení a já zažívám věci, o kterých bych netušil, že je zažiji. Každý ekonom, já jsem samozřejmě také přečetl kde co a ekonomové říkali, že politici by měli lidi pozitivně motivovat a říkat jim, pokud nejsou jak Churchill za druhé světové války, ale ne je děsit a prostě tím omezovat domácí spotřebu, protože ta je nakonec tahounem ekonomiky. Všichni víme, jak to funguje, že někde se ty peníze, první se musí něco vyrobit a vytvořit a všichni ostatní jsou ze sekundární a terciární sféry a tak dál. Ale říkat lidem, že všechno je špatně, tak to je politickoekonomická sebevražda, kterou já tady sleduji v podstatě nějak kontinuálně, nevěřícně na to zírám. To je jeden úhel pohledu.

Do toho jde ruku v ruce to, že z mého oboru, když si vezmete, že se vezmou dva lidé, mají dvě děti, to je prostá reprodukce, takže nepřibude, neubude. Takže to v podstatě bych řekl k populačnímu nějakému nárůstu, který je jistě žádoucí, ne nějak dramatický, ale jistě žádoucí je, to všichni chceme, nechceme, aby nás ubývalo, ale aby nás nějak rozumně přibývalo, teď to rozumně si každý může vysvětlit, jak chce, takže lidé by měli mít tři děti. Argumentace je poměrně jasná. Teď se vás zeptám, jestli jste zkoušeli někdo z vás, z pánů ministrů, dát do Oktávky tři autosedačky? Prostě je tam nedáte. Protože ti lidé vám řeknou do Oktávky nebo do běžného auta se tři autosedačky nedají dát, my nemůžeme nikam jet, prostě to nejde. Takže ti lidé potřebují... řeknou, my bychom rádi, ale mít třetí dítě, buď to musí být s velkým odstupem, anebo je to prostě velký luxus, takže potřebujeme větší auto, potřebujeme větší byt, abychom měli třeba jeden dětský pokoj navíc.

Nebo když jsme stavěli ten dům na hypotéku, tak jsme potřebovali nějaké peníze navíc, ale to už prostě nešlo. No a zase. My nemusíme vymýšlet to, co je dávno vymyšlené. Ten vámi vysmívaný a proskribovaný Orbán v tom Maďarsku. Jinak tedy doporučuji si tam zajet a poslechnout si, jak si lidé povídají, oni na něho nedají dopustit, já se jim ani nedivím, tak ten na to přišel dávno a zjistil, že když ty lidi pozitivně motivují, že jim přispějí na to větší auto, aby tam ty tři autosedačky dali. A když ten stát prostě zvýhodní bydlení, když potřebují další pokoj, tak to prostě funguje. Další (nesrozumitelné), že tamější občanka, která má tři děti, je třeba z padesáti procent osvobozená od plátcovství daní. Když má čtyři děti, tak myslím neplatí už vůbec. Jako žena, která má čtyři děti.

Čili není třeba vymýšlet to, co už dávno je vymyšlené a funguje, ale znovu apeluji na to, vraťme tomu všemu nějaký ten smysl. Protože jinak to nemá význam. Ti mladí řeknou: Na co je takovýto stát? Proč vlastně ten stát je, když my tady nemůžeme jako normálně žít. A vidíme, naštěstí už nejsme za plotem, jak jsme byli čtyřicet roků oploceni a jenom přes plot jsme nahlíželi, jak je to vedle... ti mladí dneska vidí, že jsou státy, kde to prostě jde, kde to funguje. Je třeba zajímavé, že všude řeší zhruba stejné problémy, jestli je to v Dublinu nebo v Tel Avivu nebo v Praze, všude je to bydlení tak strašně drahé, což má nějaké asi svoje důvody, ale ty důvody jsou patrně nějaké globální, to já nevím, to je pro ty odborníky. Ale je divné, když jsem třeba vloni v tom jednom roce slyšel stejné nářky v Tel Avivu a úplně stejné v tom Dublinu a všichni řeší totéž, protože bytový problém, mladí lidé nemají kde bydlet, protože je to prostě pro ně nepřípustné. A když se podíváte... jako tady ty řeči fenomény bydlení a nájemního a takového, makového, my jsme opravdu nebyli zvyklí dávat takové částky za bydlení.

To prostě holt jako historicky se to tady tak nějak vyvinulo. Ale říkám, teď to řeší v podstatě celý svět. Ale zase to souvisí s tím smyslem té existence, a to je ten začátek toho života. A my jsme se tady tak za ty roky posunuli, aniž jsem si toho všiml, jsem se stal seniorem a najednou člověk jako důchod je na dohled a zjišťuje a pak mu tady farmář z Vysočiny řekne, že s tím důchodem radši moc jako nemáme počítat. Celý život platíme, samozřejmě člověk jako... my jsme ještě generace, která... my jsme ti tažní, my nejsme ti chovní, takže my prostě celý život pracujeme. A já tedy od té doby, co jsem udržel v rukách motyku nebo vidle (Se smíchem.) a my jsme tam na to tak jako zvyklí a teď prostě když už se blížíme k tomu, že už asi tedy je člověk i unavený a že to tělo prostě má svoje limity, tak najednou zjistíme, že to nebude asi příliš jako radostné a důstojné to stáří.

Ale zase. Podíváme se přes ten bývalý plot do toho Rakouska a vidíme, že prostě tam to nějak našli tu cestu a funguje jim to. A tam ty důchody tvoří, myslím, že průměrný důchod rakouský tvoří 83 % průměrné mzdy, že to je výrazně víc. Tam jsou důchodci velmi dobrá cílová zákaznická skupina, protože mají relativně hodně peněz a relativně málo času na to je utratit. A proč to tedy jde tam a nejde to u nás? Teď samozřejmě vyslechnu ty seniorky, které ke mně přijdou, řeknou: No ale já z toho důchodu prostě... teď se mi něco přidalo, zaplať pánbůh za to, protože to je ta generace, která byla zvyklá mlčet, protože se bály, z které strany to přiletí. A řeknou, já z toho prostě nějak nevyjdu, protože všechno se teď tak strašně zdražilo. Premiér se pochlubí, jak se to zvládlo, no, prd se zvládlo. Protože vyjděte mezi lidi a poslechněte si. A samozřejmě demografický strom je neúprosný, pak máte všechny jsou vdovy, ty ženy, kolem té sedmdesátky, chlapi umírají.

A ony jsou na to potom samy a řeknou, no tak co máme dělat? Máme si jít teď pro ty dávky všechny? Vy řeknete, že s tím nemáme tak počítat, že stát tu není od toho. A na druhé straně si přečtu v novinách Headline, že budeme kupovat stíhačky za 100 miliard. Tak pro nás ty peníze nemáte a na toto peníze máte. Vy zbrojíte, tak jak zbrojili ti komunisté. Rozumíte, to celé nějak vyvážit a dát to do kontextu, to je prostě strašně těžké. A těžko se vysvětluje to, že nemáme pro sebe, protože každá matka pomůže první svému dítěti a pak tomu cizímu. A tenhle stát se jmenuje Česká republika, primárně tedy jde tedy o naše občany, ti nás volili, ti nás sem poslali. Já tedy o žádných jiných nevím. Těžko potom samozřejmě... něco jiného je pomoci, něco jiného je, když už to jde za hranu. Ale pak když, prosím vás, na toto peníze nemáme, nemůžeme si dovolit takto přidávat a zlepšit tu kvalitu toho života, ale na jiné věci tedy peníze máme.

A teď je otázka, kdo nám nebo vám na to dá to právo? V takovýchto zásadních věcech bych já opravdu se klonil k nějakému referendu. Ať si to rozhodnout ti lidé, my jsme zastupitelská demokracie a každý z nás zastupuje nějaké voliče. A ten názor těch voličů je potřeba respektovat a myslím si, že teď se v té mediokracii, ve které žijeme, kdy novinářův názor je podstatnější, než názor demokraticky voleného politika s bohatou životní zkušeností, takhle to prostě je, tak jako teď není náhodou opravdu ten čas na to se ptát těch lidí třeba v těch referendech? Jak si to představují? Vždyť zase víme, jak to funguje kde v jiných státech. A ty argumenty, že oni neví a že my jste tedy nebo vy jste tedy nějací ti vyvolení a pomazaní, vy to víte, jak to má být jako? To je sděleno shůry, z boží vůle, nebo já nevím, jak to je. Já bych opravdu, i pro futuru jako bych plédoval za to, ať se tedy konečně k tomu dohrabeme a nějaká ta... Vždyť za celý můj život já poslouchám pořád jenom o referendech. Že by tedy mohlo, mělo, nemělo.

A proč ho vlastně nikdo nechce? Jako že by lidi rozhodli jinak, než chceme my? V tom případě jsme ale vedle my, ne oni, to je přece logické, ne? Protože my zastupujeme ty lidi a když se teda vyjádří v referendu, že ne, tak ne. Podívejte se na ten Brexit, lidi prostě nechtěli, tak nechtěli, vystoupili u Unie, svět se nepodělal. Všechno pokračuje dál, sice s nějakými problémy - já bych si opravdu neosoboval to právo rozhodovat jako pánbůh, že teď je lepší nedat prachy důchodcům a koupit za to tanky. To nevím. Nevím, jak se říká u nás na Slovácku, jestli je lepší být špatně živý nebo dobře mrtvý. Já prostě nevím.

Postupně se dostávám k tomu, že opravdu teď tomu říkáme nějaké balíčky a ta generace lidí, kteří jsou dnes penzisty, tak za jejich daně, za jejich prachy se postavily ty Dukovany, ty Temelíny a to všecko a teď mají platit ty obrovské energie. A proč vlastně? Kdybychom byli osamoceni, oploceni a neexistovaly telekomunikace a internety, tak ti lidé by řekli, tak jak jsme to řekli za totáče, nikdo moc nevěděl. My, co jsme se mohli dívat na rakouskou televizi, tak jsme to věděli. Dneska není možné, když na Slovensku nebo ve Španělsku stojí elektřina za kilowatt 1,50 korun, proč já mám teda platit 6 korun? A pak se podívám, myslím, že ti Španělé nemají tolik elektráren. Tak asi je někde chyba, někde je zakopaný pes, ale my jsme tady od toho, ne abychom jim vysvětlovali, proč to tak musí být, ale když s tím oni nesouhlasí - a je v lidské přirozenosti, že nikdo nechce platit, když nemusí, nebo platit hodně, každý chce platit málo.

Teď se dostávám a už jsem to tady jednou řekl, už se toho asi nedožiju, ale strašně rád bych zažil - pro mě je slovo deflace jako yetti. Všichni o tom mluví, nikdo ho nikdy neviděl. Já bych chtěl zažít třeba deflaci, já bych chtěl zažít to, že zítra přijdu a nebude to stát sto korun, ale osmdesát. Nebude to slevová akce, ale bude to prostě deflace. Všichni - ježíšmarjá, deflace, ale nikdo ji nikdy nezažil. O inflaci se tady pořád, to víme všichni, co znamená. Když člověk přijde do obchodu, tak ho omejou. Paprika už stojí skoro jako bitcoin (Pobavení v sále.), že to člověk kupuje po jednom kusu, fakt lečo je dneska luxusní jídlo. Nevěřil bych, že se toho můžu dožít, ale můžu, protože ten vývoj jde takovýmto podivným způsobem.

Ve zdravotnictví, samozřejmě už jsme pamětníci, tak já si pamatuji, že třeba lékárna mívala si 3000 položek sortimentu někdy kolem roku 1989 nebo 1990, pak si myslím, že to bylo kolem 15 000, dneska si myslím, že to je hrubě přes 35 000 položek, které má lékárna normálně v sortimentu. To by vám potvrdila tady paní, prostřednictvím. Ale my si pamatujeme dobu, že některé léky byly jenom pro některé, že pan magistr měl skříň, na které bylo napsané OV KSČ a nikdo jiný neměl šanci a neměli jsme ty lidi čím léčit nebo jsme krčili rameny. Ale dneska jsme si to odvykli, fakt 20, 25 let je ten sortiment neuvěřitelný. Je otázka, jestli je to dobře nebo špatně, zase se to nadužívá a tak dál, ale nezažili jsme nikdo - já přijdu do ordinace, prvně vezmu telefon a volám dolů do lékárny, co teda máte nebo nemáte, co mám předepisovat. To je perpetuum mobile. Já vyšetřím pacienta, vystavím recepty a za chvilku klepe zpátky, že oni to nemají. Obvolají město a nemají to. Asi je někde chyba. Pak tady ministr, s kterým se známe, tady mluví úplně odborně v pohodě. Když se podívám na Twitter, tak to je jako Jekyll a Hyde na jeho Twitteru, to je prostě na psychiatra. Ale neřeší to ten problém. Problém je v tom, že já přejedu hranice o kousek vedle a to, co tady není, koupím. Ten Nurofen v sirupu tam prostě mají. Takže není pravda to, co se vydává za pravdu a říkám, život nás o tom denně přesvědčuje.

Pak jsem zažil tady taky to, že - vždycky se do zdravotnictví přisypávaly peníze za bývalých vlád, pořád jsme slyšeli toto a my, co se v tom pohybujeme, víme, že ten systém byl vybudovaný, ten "pojišťovací systém" byl vybudovaný tak jako divně, to je na dlouhou debatu. Nicméně vždycky se přisypávaly peníze, oddlužovaly se nemocnice, to byl skoro úplný folklór vždycky, když už to bylo neúnosné a tak dál, a ty splatnosti 180 a 360 dnů a víc a dobýt nedobytné pohledávky a pak prostě najednou ve zdravotnictví začaly být peníze, protože se valorizovala platba za státní pojištěnce, která bývala ostudně nízká, tak se prostě spravila a tím se objevily ve zdravotnictví peníze v tom pojišťovacím systému, které se samozřejmě logicky musely přelít. Argumentace, které tady zaznvíaly, že ty pojišťovny to mají na účtech - a co by s tím jako jiného dělaly, než by to poslaly těm zdravotnickým zařízením? Vždyť jim to zákon jinak ani neumožňuje. Oni to nemůžou projíst v chlebíčkách, oni prostě ty prachy ve finále musí poslat těm zdravotnickým zařízením. Takže argumentace, že oni mají peníze na účtech, a proto jim nějaká vezmeme, byla naprosto stupidní. To nás doběhne teď, protože nebudeme mít, jakmile se aplikuje evropská norma na přesčasové hodiny, tak se zjistí, že fakultky se s tím vyrovnají, ale všechny malé špitály najednou nebudou mít doktory ve službách. Dneska se ukáže, že ty peníze už nejsou motivace. Říkám, přichází generace, která řekne: pro nás je cennější komodita čas než peníze, protože na co jsou mi peníze, když si je nemůžu prožít a užít? Takže se zjistí, že ve špitále slouží jeden doktor na všechna oddělení, protože to prostě jinak nebude zvládnutelné. A ty doktory nenatřepete z rukávu a oni se tam ani nebudou cpát. Lidi se chovají ne tak, jak chceme, ale tak, jak jim velí jejich lidská přirozenost. Na to dojely už mraky říší a států a diktátorů a můžete dělat, co chcete, prostě to přirozené biologické chování je takové. Když máte v kýblu díru, tak vám voda vyteče, to je logické. Proto když jim ukážete, kde je díra, tak se všichni narvou do předčasných důchodů, protože prostě je tam ta díra. To jim nemůže mít nikdo za zlé.

Teď nás to čeká, na vás to asi čeká, protože teď se bude řešit to, že ve zdravotnictví ne, že nejsou peníze, ale nebudou ty lidi a nebudou peníze, kterými byste ty lidi - protože starší generace, ta ještě na ty peníze slyší, pro tu to motivační je, ale zase to neumožňují zákony, respektive nebude možné, aby ti lidé, jak jsem to tady uváděl, vykazovali prostě sto přesčasových hodin měsíčně nebo tisíc hodin za rok, což bylo běžné, normálně já jsem to zažíval. A teď se ukazuje, že vlastně za to měli mít i dovolenou i měli jít dřív do důchodu a ne dělat do 65 nebo do 70 let. Já vím, že společnost je na scestí a říkat tomu - to není důchodová reforma. Důchodová reforma by vypadala úplně jinak, ale tohle jsou jenom "parametrické úpravy", které ale samozřejmě způsobí to, že ideální důchodce je ten, který požádá o důchod a zítra zemře. To už se vědělo za totáče. Já na to nejsem odborník. Tady byly Potůčkovy a nevím jaké komise, všechny možné, a nikdo nevyřešil nic. Teď už je rok 2023 a pořád se motáme v kruhu a jak ten urobor se koušeme do vlastního ocasu a vlastně o tom pořád všichni mluvíme, ale víme, že to v podstatě nemá řešení. Teď do toho stát leje peníze, vždycky se udělá nějaké rozhodnutí, viz třeba nemocenské pojištění, které vždycky končilo přebytkem. Najednou, jak se tam udělají ty úlevy, tak to skončí v deficitu, protože samozřejmě se to masivně zneužívá. Neschopenku mají lidi, kteří vůbec nejsou práce neschopní. To je taky na jinou debatu, tam utíkají strašně peníze.

Ale zase, pořád vidíme - teď se tady bavíme jenom o té příjmové stránce. Od vás mě to překvapuje jako od strany ODS, i když už je to všechno jinak za ta léta, ale přece víte, že ochota těch lidí se na tom podílet a platit výrazně klesá s tím, kolik po nich chceme. Já vám řeknu příklad, a takovýchto příkladů zažívám desítky, kdy ti lidé řeknou - do teď jsme platili měsíčně 5960 nebo kolik byla ta paušální platba, kdy bylo zdravotní, sociální a nějaká ta malá daň, dali jsme tomu státu sedmdesát za rok. No a teď to uděláme jednoduše - přerušíme živnost, tu práci budeme dělat dál, ale samozřejmě načerno, protože se zrušilo EET, doklad nikdo nikdy neuvidí, a necháme se zaregistrovat na úřadu práce a ještě sedmdesát dostaneme za toho půl roku. Takže stát, potažmo Ministerstvo financí, my všichni přijdeme ne o sedmdesát, o sto čtyřicet tisíc, od toho každého člověka každý rok. Tomu říkáte promyšlená rozhodnutí? Nebo já nevím, to je prostě střelba do vlastní nohy. To vymyslí kdekdo. Každý (nesrozumitelné), který ví, že dvě a dvě jsou čtyři, tak řekne - když vám to nestačilo, tak já vám to nedám.

Víte dobře, že není v silách nikoho, ani Velkého bratra, zkontrolovat všechny miliony lidí tady v této republice. Teď samozřejmě to, že zrušením EET - vždyť včera jsme tady o tom vedli tu debatu. No samozřejmě, že ten, kdo včera bral karty a dneska je nechce, dneska chce jenom keš, tak proč to chce? No, protože chce zatajovat tržby, ne? Co je to jiného, než krádež? No, krádež je to. Můžete to nazývat, jak chcete vznosně a sprostý podezřelý, co jsme tady poslouchali. Teď už to není jenom podezřelý, že jo.

Fungovalo to prostě. Dneska, alespoň u nás to vidím, že to ani nevypnuli, jenom neposílají data, protože jim to umožňuje sledovat personál. Každý, kdo něco někdy provozoval, což jsem já v devadesátých letech zažíval na vlastní kůži, tak ví, že to je prostě nakonec neúprosný. Ten vývoj tam stejně jde a dojde, jo. Takže můžeme, já nevím, zakotvovat ta ústavní práva na platbu v hotovosti nebo co kdekoho napadá.

Takže nevím, já mám jednu takovou kardinální otázku. Ne tady ty technikálie, ale otázku po tom smyslu. Protože pořád říkáte, že se zadlužujeme. Já to poslouchám celý život. Od revoluce poslouchám, utahujte si opasky - on to tedy neřekl prezident Klaus, ale někdo mu to vložil do úst utáhnout opasky - a teď se uskrovněte a bude to lepší a teď to vydržte. Když to prostě posloucháte 35 let, tak už se vám to trochu zajídá teď prostě po té době. Zase jako že ty vnuky... No, my jsme byli ti, co nás jako tedy předtím zadlužovali. My jsme ty dluhy platili a teď ty naše děti už jsou dospělé a zase mají svoje děti. To je prostě nekonečný příběh a pořád se ta rétorika vede stejná, nezměnila se.

Říkám, bohužel dneska se to dá porovnat. Já si pustím prostě ty rakouské zprávy nebo přejedu těch 1 200 metrů vedle do toho Rakouska a tam tuto rétoriku nikdo nepoužívá. Ti důchodci jsou na tom velmi dobře, ale neslyšel jsem, že by si žili zbytečně dobře na úkor mladé generace, že zadlužují svoje vnuky. To jsem neslyšel. Když řeknu svému známému, který má 85 let, Hansovi, který jezdí každý rok v novém SUV, řeknu - Hansi, ale vy máte dvakrát větší dluhy k HDP než my, vy máte 84 %, Myslím, že Rakousko má dluh z HDP. Tak on mi řekne - Ich nicht - já nemám žádné dluhy.

Takže já už na to taky prostě neslyším, protože samozřejmě když se to pořád opakuje, tak to člověk přestane vnímat. Protože jako co. Ti naši rodiče taky jako zadlužili nás. Já mám tedy, když přijdu na hřbitov, jako spílat na hrobě, že tedy - vy jste nás zadlužili - přitom museli celý život platit. To je za mě naprosto nesmyslná rétorika a už to prostě nechci vůbec poslouchat.

Takže samozřejmě, že někdo ty dluhy bude muset někdy zaplatit. Ale jak to udělají tedy ty státy, u kterých je jasné, že to je nesplatitelné? Jak to udělají Spojené státy, když všichni ví, že to je nesplatitelné, ten dluh? Já nevím a nijak je to netrápí. Vždycky se tam nějak dohodnou, ne? Ty desítky milionů Američanů žijí ten svůj život a vždycky to nějak udělají.

To jsou takové ty akademické debaty, které si vedou ti ekonomové a pak přijde ta inflace a všechny nás očeše. Asi dobře víte, proč to tak děláte, nebo zas nejste tak nevzdělaní, abyste to nevěděli. To je ten rozdíl mezi chytrým a vychytralým, aspoň pro mě tedy. Ale porovnáváte cíleně neporovnatelné. Protože opravdu ještě před třemi, čtyřmi, lety ten život byl pro ty lidi alespoň - protože kvůli nim se to celé dělá - snazší.

Pak samozřejmě přišel ten covid a ty roušky a kdesi cosi. Ale ten život byl prostě neporovnatelně snazší a ti lidé to cítí a ptají se proč. Jaký to má tedy celé - znovu se ptám - jaký to má celé smysl? Říkáte - Ježíš, teď tam bude 400 miliard. To jsou tak fiktivní čísla. Ale na jedné straně řeknete, že prostě nemůžeme mít takový dluh a pak prostě o řádek níž si přečtu, že stíhačky 100 miliard nebo 60 nebo BVP 60. To je tak strašný nepoměr.

Říkám, já o tom tady mluvím proto, že bych se necítil kompetentní a nadaný k tomu činit za lidi takováto rozhodnutí. Já bych opravdu požádal o to referendum, protože jednou se z toho všeho budeme zodpovídat, i vy, i my. Všichni jsme budoucí a bývalí, všichni, jak tady sedíme. Všichni si myslí, že to je na věčné časy. I ti komáři na věčné časy a nikdy jinak a podívejte.

Takže proč se nezeptat těch lidí, neudělat referendum, zeptat se - jak to tedy chcete? Nebo položit tam ty otázky. Protože nikdo není chytřejší nebo nemá právo si myslet, že je nadán rozhodovat za druhé a mít to právo prostě za ně rozhodnout, že tedy budou mít dražší ten chleba. Takže zvažte, jestli opravdu nenazrál ten čas, než se tady dohadovat o balíčkách, rychle udělat nějaké referendum. Konečně to zrealizovat, dotáhnout to do fáze, že lze udělat referendum k tomu nebo onomu a prostě to udělat, jo. Těch možností je přehršel, no. Mám toho na srdci ještě hodně, ale pustím i kolegy. Děkuji vám. (Potlesk z řad poslanců hnutí ANO.)

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

FactChecking BETA

Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.

Přezkoumat
Mgr. Ing. Taťána Malá byl položen dotaz

znásilnění

Dobrý den, prý pro novou definici znásilnění hlasovalo 169 poslanců. A co ten zbytek? To byl někdo proti? Zajímalo by mě kdo. A ještě víc by mě zajímalo, jak to bude vypadat v praxi. Jak bude oběť prokazovat, že říkala ne? A zvyšují se s novelou i tresty za znásilnění, protože když občas slyším o ně...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Hřib (Piráti): V investicích do infrastruktury pro cyklisty pokračujeme

22:01 Hřib (Piráti): V investicích do infrastruktury pro cyklisty pokračujeme

Informace na svém veřejném facebookovém profilu k dalším investicím do infrastruktury pro cyklisty v…