Žasla jsem, co ti lidé řeší. Že je nezajímá, co si myslím, proti čemu vystupuju, co prosazuju, ale řeší sako. Ovšem jak tak poznávám novou zemi zvanou Politika, pomalu jim dávám zapravdu.

V tomhle teritoriu se nejspíš na povrchnost dá mnohem víc, než si myslím. Zdá se, že ve výsledku asi bude jedno i to, že si svá vyjádření zásadně píšu sama. Je to přirozené, protože je to moje profese. Díky citlivosti pro jazyk, což je něco jako hudební sluch, taky poznám, který psaný projev politika je autentický a který je agenturním produktem; ten je takový „neslaný nemastný“, aby neurazil. Jasně, že od jistého patra výš politik vážně nemůže zvládnout všechno a nějaké „psáče“ potřebuje. Ale v komunálu to tak nutně být nemusí. Navíc je trapas, když pak na volebním mítinku místo suveréna v textech citujícího klasiky potkáte tragéda neschopného vytlačit gramaticky správnou větu.

Olomoučák Hudeček MNĚ vrací Prahu

Nejde ale jen o schopnost vyjádřit se. Jde taky o soudnost a smysl pro situaci, jak už to tak ve volebních kampaních pravidelně bývá. Letošní celopražská kampaň je soap opera plná rozbředlého citu a dojemné lásky, v níž je kandidát obvykle pasován na legendárního hrdinu bojujícího za spásu města, protože Prahu miluje, nebo protože na to má, a nejlépe obojí. A do těch výlevů primátor Hudeček na každém rohu důležitě sděluje, že mi „vrací Prahu“ – rozumějte, mně, která téměř půlstoletí žiju v srdci Prahy a napsala o ní pět knih! To je od mladého rodilého Olomoučáka dosti troufalé…  Nadčasovým sloganem jsou pak emočně umírněnější a minimalistické variace na fenomén sousedství, jako „žiju s vámi“.  Na jeden takový billboard vyšvihl neznámý sprejer za nás všechny asi jediné, co se na to dá říct: „No a co?“

V ulicích Prahy 1 mne zatím rozesmává kampaň ČSSD s tématem „přiblížení se lidu“. Zdejší místostarosta, kandidát na starostu, se na plakátovacích plochách zjevuje celý v bílém a trousí perly jako: „Chci zaparkovat stejně jako vy.“  Asi při hektickém výkonu své funkce neudržel myšlenku, že ho voliči na čtyři roky poslali na radnici právě proto, aby to parkování zařídil. Pěkným kouskem akcentujícím generační spřízněnost je pak vizuál, na němž místostarosta otcovsky objímá dva seniory. Vzhledem k  rozměrům plakátu lze snadno rozeznat značku Armani na jeho pásku u kalhot. Nic proti značkovým doplňkům, ale když chci lidu vnutit nějaký pohled na mne, v němž hraju na strunu charakterové čistoty a skromnosti, měl bych to dělat důsledně; takhle vzkaz mezi řádky bohužel zní: „Můj pásek rovná se důchod babičky vlevo…“