Zejména u „Lidovek“ je to těžké rozhodování, protože k nim mám opravdu citový vztah. V letech 1988 a 89 jsem je pomáhal rozmnožovat na jediné kopírce v Energoprojektu, kde jsem tehdy pracoval. Nicméně, podobné malé trauma jsem prožíval na sklonku devadesátých let, kdy jsem přestal odebírat a číst RESPEKT. Hospodářské noviny jsem odřekl před dvěma lety. Novinami tolik deklarovaná nezávislost je pryč.

Byli to zejména žurnalisté z MF DNES, kteří nekompromisně kritizovali každé pochybení politiků a politických stran. Vždy když jsem četl o černých duších, ovlivněném hlasování, zmanipulované kandidátce nebo zakázce či provizích pro toho či onoho politika, štvalo mne to, ale byla to pravda. Každodenní tvrdou a nekompromisní kritikou faktických i domnělých chyb politiků a politických stran vytvořila média prostor pro nástup oligarchy a jeho nových politiků. Aniž by si to uvědomila, na základě faktických i pouze mediálních politických skandálů, vytvořila média v lidech touhu a očekávání, které bylo naplněno sloganem: Nejsme jako politici a makáme.

Jsou to opravdu noví politici a zcela nové politické chování. Žádné handrkování. Jeden poslanec zjistí, že byl politrukem a okamžitě zahanbeně odstoupí, druhý zase zapomněl zaplatit sociální pojištění a odstoupí ihned také, až se do poslanecké lavice dostane zaměstnanec skupiny Agrofert. Investigativní novináři z MF DNES však již nikdy nebudou zjišťovat, jak se celý odstupující kotrmelec uskutečnil. Nebudou také již nikdy zjišťovat, zda byli krajští lídři hnutí na výplatních páskách skupiny a kolik brali. Či zda jsou na výplatních páskách dodnes. Demokratické vnitrostranické volby či kupování politiků, dříve médii tolik sledované téma? Martin Stropnický to vyřešil slovy: „Šéf mne poslal kandidovat na jižní Moravu.“ To již ale byl nástup nové mediální doby a nikdo z novinářů proto nepoložil navazující logickou otázku: „A kolik šéf platí?“