Násilí na ulicích je dalším nástrojem rozsévání strachu. V poslední době proběhlo v Praze několik násilných incidentů, spáchaných „Evropany neevropského původu“. Osobně se domnívám, že se jednalo tzv. zkoušku bojem, aby určitá skupina islamizátorů zjistila, jakou míru násilí na ulicích jsme schopni tolerovat a co si nechají líbit naše multikulturní media. Těch 7 útočníků totiž bylo příliš mnoho na náhodu. Jejich pocit nadřazenosti, pasivita policie, politická korektnost a zbabělost politiků a novinářů, to je tedy opravdu ďábelský koktejl začátku islamizace ČR po vzoru zemí západní Evropy.

Ovšem rozsévat strach, když se PČR dívá jinam (než např. na oněch 250 kamer, které útočníky pokusu popravy toho nešťastného číšníka natočily při akci a útěku), je snadný úkol. Skoro stejně snadné, jako napadání žen v Kolíně předloni na Silvestra. Ještě že máme české slečny Marpleové, které padouchy na poslední chvíli odhalily a nahlásily PČR, aby za nedlouho většina z nich byla zase venku!

Zasetý strach vzklíčil a nese své jedovaté plody. Placení nebo hloupí agenti nenávisti (pardon, lásky), za pomoci některých vlivných médií, ochotně a okamžitě ostrakizují, pomlouvají a snaží se společensky znemožnit každého, kdo se takovému strachu postaví. Označení rasista, fašista, nacista, extremista, radikál, islamofob, xenofob a další houfně létají našimi médii jako vrabci na jaře. Výsledkem je pokračující zastrašování národa samozvanými a mocnými hlasateli té jediné správné pravdy. Bojíme se pojmenovat věci pravými jmény, bojíme se bránit se násilí. Naopak ten, kdo se odváží bránit, skončí jako trestně stíhaný (přece není možné brát spravedlnost do svých rukou, ani když pčr je v nedohlednu). Došlo to tak daleko, že se bojíme více sami sebe navzájem než násilníků.

Varuji před takovým strachem! Je načase říci znovu: Dost, to je náš svět! Patří po právu nám a nenecháme si jej vzít!

Ptám se tedy, co asi bude následovat? Po drakonickém rozsudku nad chomutovským střelcem (ale pouhou podmínkou pro část muslimských násilníků, kteří málem ubili k smrti číšníka, který jen dělal svoji práci) je zřejmé, že se společnost tak drsného trestu zalekla a proto nikdo nejspíš nikdo nic nepodnikl, aby chudákovi číšníkovi pomohl. Je také jasné, na čí stranu se postavila česká justice. To je ono důležité politické poselství z Chomutova, o kterém jsem psal před pár měsíci a které zřejmě hledali útočníci,  aby věděli, co si zde mohou dovolit. Teď už vědí, že hodně.