Problém bude naopak představovat fakt, že jich budeme mít více najednou. Tyto výzvy nelze řešit odděleně a je nutno je řešit nyní. Proto mě vždycky zaráží, když slyším, že se musíme co nejdříve vrátit do normálu. Smutných faktem totiž je, že tento pomyslný “normál“ vedl ke vzniku těchto výzev a říkám si tedy, jestli není na pořadu dne mluvit o tom, jak by měl post-pandemický svět vypadat.

Pokud i organizace jako Mezinárodní měnový fond (MMF) bubnují na poplach, je jasné, že situace je vážná. MMF se např. domnívá, že jenom do konce toho roku upadne 90 milionu osob do extrémní chudoby. Některé země se budou z pandemie také dostávat lépe než jiné, a tak ve chvíli, kdy probíhá debata o snižování příjmové nerovnosti, dojde k opaku, a to jak mezi zeměmi, tak v samotných zemích. MMF najednou mluví o fiskální a monetární podpoře, což je pokrok od dříve preferované politiky tvrdých škrtů, ale nezakrývá, že rozvíjející se země se nachází ve velmi špatné situaci.

Jedním z důvodů, proč jsou rozvíjející se země v nezáviděníhodné pozici, je i ten, že jsou velmi zadlužené. Na základě starých závazků by jenom v tomto a příštím roce měly africké státy zaplatit až 10 miliard dolarů, přičemž více jak polovina těchto peněz poputuje do hlavního města bývalé koloniální velmoci – Londýna (respektive bankovní čtvrti City). Jenom Mosambik dává do svého rozpočtu skoro devětkrát více na splacení svého dluhu, než do zdravotnictví, což je samozřejmě neudržitelné. Země G20 tedy budou muset vést debatu, kterak se k těmto zemím postavit, jinak dojde ke smazání veškerého pokroku, kterého bylo v těchto oblastech dosaženo.