Vážené dámy, vážení pánové, uvedu několik pro české dějiny významných osobností: Jan Hus, Jan Ámos Komenský, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Palach, Jan Opletal, Václav Havel. Co mají ti všichni společného? Je to jedna věc: láska k pravdě, ba dokonce boj za pravdu, který nadřadili lacinému podbízení a potlesku davů. Síla jejich charakteru nám pomáhala v přelomových okamžicích dějin a je nám stálým vzorem. I díky nim jsme po letech zmaru vždy překonali nepřízeň osudu a vykročili k naplnění vznešených cílů, předsevzetí a ideálů. Takovou událostí byl i 17. listopad 1989, který nás nasměroval k demokracii a úctě k lidským právům. Ale vydržely nám naše tehdejší ideály i po onom více než čtvrtstoletí?

Odpověď – bohužel – zní: nikoli. Étos 17. listopadu se jakoby z české společnosti postupně vytrácel a jeho ušlechtilé cíle plíživě nahrazuje poníženost a servilita, namísto tolerance nenávist a zloba. Najednou zjišťujeme, že součástí naší národní identity, ať se nám to líbí nebo ne, je i druhá republika či kolaborantství s nacistickým a komunistickým režimem. Démoni malosti a slouhovství, o kterých jsme mysleli, nebo snad jen doufali, že zůstanou navždy minulostí, se dnes znovu prodírají na světlo.

Hodnoty svobody a univerzálních, nedělitelných lidských práv ustrašeně odkládáme před vidinou pofidérních investic a iluzorních spojenectví na východě. Je hanebné, s jakou lehkostí někteří lidé vyměnili české komunisty za čínské a sovětskou propagandu za ruskou. Ochotně pořádají výprodej národní hrdosti, aniž by tušili, že jsou jen užitečnými idioty cizích zájmů. Smutné je, že nám dnes totalitu nikdo nevnucuje, prodíráme se k ní sami. Malujeme na zeď smyšlené čerty a vyháníme je čerty skutečnými.