Charakteristikou většiny našich vlád bylo, že měly slabou parlamentní podporu kvůli širokým, ideově nesourodým koalicím. Navíc v největší vládní straně docházelo k odchodu poslanců a vzpourám proti premiérovi. Premiér, který nemá pevnou oporu v rozhádané parlamentní většině, nemůže bojovat s prezidentem republiky. To však premiéři činili. Proto jejich vlády trpěly nestabilitou. Jen vláda Miloše Zemana 1998-2002 měla pevnou pozici v Poslanecké sněmovně díky opoziční smlouvě a mohla se postavit proti ambicím prezidenta Václava Havla. Projevem toho bylo, že pokud vláda chtěla, Poslanecká sněmovna vždy přehlasovala prezidentem vetované zákony.

Havlovým dědictvím je, že spolu s Ústavním soudem torpédoval volební reformu navrženou vládou Miloše Zemana a podpořenou Václavem Klausem, která mohla vést k vytváření stabilních většinových vlád. Václav Havel a tehdejší ústavní soudci jsou odpovědni za současnou rozdrobenost stranického spektra v Poslanecké sněmovně, která je důvodem vládní nestability. Tento důsledek bude trvalý, nedojde-li k změně volebního systému do Poslanecké sněmovny směrem k většinovému.

Babiš pochopil, že bude-li mít jako předseda vlády podporu prezidenta republiky, může dosáhnout stabilního vládnutí bez ohledu nakolik bude soudržná vládní podpora v Poslanecké sněmovně. Podpora komunistické strany bude proměnlivá a krize v sociální demokracii neskončila. Po komunálních volbách, v nichž sociální demokracie nepřekročí 5% hranici v Praze a jiných městech, dojde k novým vnitrostranickým sporům, včetně volání po odchodu do opozice. Přitom Babišova vláda má značnou demokratickou legitimitu. Jeho vítězství v poslaneckých volbách před ostatními stranami je ohromující a Miloš Zeman před volbou prezidenta veřejně prohlásil, že opět jmenuje Andreje Babiše premiérem. Šel do prezidentských voleb s odkrytými kartami a získal většinu voličů.