Je pozoruhodné, jak si s námitkou poradil druhý senát Ústavního soudu usnesením z 30. 9. 2019, II.ÚS 1394/19, zpravodajka Kateřina Šimáčková. Ústavní soud stížnost odmítl, aniž si vyžádal trestní spis, kde byly rozsáhle argumenty obhajoby, a aniž by si vyžádal stanoviska jednotlivých soudů jako účastníků řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud hledal, jak by se námitce o porušení práva na zákonného soudce mohl vyhnout, neboť, proč věc skončila právě u senátu soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného v daném konkrétním složení, nelze zjistit z rozvrhu práce soudu, ani z vyjádření místopředsedy pro trestní úsek Krajského soudu v Brně Aleše Flídra. Ústavní soud proto raději uvedl, že námitka o porušení práva na zákonného soudce nemůže být přezkoumána, protože nebyla uplatněna od počátku. Uplatněna přitom byla před odvolacím i dovolacím soudem. To vše přestože Ústavní soud uznal, "že by bylo přesvědčivější, pokud by místopředseda Krajského soudu v Brně vysvětlil, proč předmětná věc napadla právě danému konkrétnímu soudci podle rozvrhu práce, a nikoli proč je rozvrh práce komplikovaný a proč je argumentace obhajoby mylná".

Právo na zákonného soudce je chráněno ústavně, je nepromlčitelné, nezcizitelné a nezadatelné. V praxi Ústavního soudu však právě výrokem ve věci zákonného soudce došlo k promlčení a zcizení základního práva na zákonného soudce. Je totiž zřejmé, že pokud Ústavní soud stanoví, že se nebude porušením nějakého základního práva zabývat, protože nebylo uplatněno dříve, dokonce již u soudu první instance, vytváří protiústavně jejich faktickou promlčitelnost.