Dvě nedávné, spolu nikterak nesouvisející události, totiž vládní jednání o kontaktech s Čínou a problematika „muslimských šátků“ ukázaly, že pokud se někdo dovolává lidských práv, jejich respektování a ochrany, neobejdeme se – máme-li alespoň trochu porozumět - odpovědi na základní otázku: jaká práva máte na mysli? Zdá se totiž, že problematika lidských práv je natolik zamlžena nejen objektivním stavem a situací ve společnosti a z toho plynoucího velmi odlišného postavení jejich jednotlivých členů, ale zejména velmi odlišným individuálním pojetím tohoto tématu těmi, kteří o lidských právech rádi hovoří.
Tedy např. kritizují-li někteří vládu proto, že při jednání o ekonomických otázkách s čínskými představiteli velmi málo nebo nedostatečně kladla důraz na otázku lidských práv, je zřejmé, že tito kritici soudí, že cílem tužeb např. čínského rolníka je, aby si mohl vybrat při často se opakujících svobodných volbách z dvaceti politických stran a hnutí, z několika stovek kandidátů, aby se mohl kdykoliv na stránkách opozičních, nezávislých periodik vyjádřit k postupu veřejných činitelů. Jistě, proč ne? Ale sotva lze přehlédnout, že naopak mnozí mají za to, že s ohledem na zdejší situaci (tedy situaci ve světě obecně spíše obvyklou, než výjimečnou) bude onen rolník spíše usilovat o to, aby měl dostatek prostředků pro život svůj i své rodiny, aby jeho děti nežily o hladu a nedostatku, aby mohly získat slušné vzdělání, aby obecně měly naději na lepší život. Ale pak je zřejmé, že ekonomické kontakty k naplnění těchto cílů svým přiměřeným dílem přispívají spíše, než úvahy a disputace o čemkoliv jiném. Jaká práva tedy máme na mysli?
Nedávná diskuse o problematice „muslimských šátků“ nastoluje jinou otázku: jak velký odklon od universalistického pojetí práv – tedy od situace, kdy ve společnosti mají všichni stejná práva a povinnosti - ve prospěch práv jen pro některé, je ještě možný ve společnosti, ve které dosud nepřevládl dojem, že dochází k vážnému narušení toho, co si členové společnosti – lhostejno zda právem či neprávem – představují pod pojmem „právní stát“.
Jde o to, zda ti, kteří přitakali názoru o diskriminačním jednání odpůrců „muslimských“ šátků, jen pokračují v odklonu od universalistického pojetí práv platných pro všechny, samozřejmě s existencí společností nejen tolerovaných, ale obecně sdílených a respektovaných výjimek. Anebo zda již nejde o počátek návratu k jinému (středověkému) pojetí práva, totiž stavu, kdy si někteří „nosili své právo sebou „. Bylo totiž v jistém období dějin obvyklé, že jiná práva platila pro Židy a jiná pro Cikány, jiná práva pro měšťany a jiná pro příslušníky šlechty. Různá práva platila pro členy různých církví. V českém království např. jiná práva měli němečtí kolonisté, kteří nepodléhali „domácímu“ právu apod. Každý si své právo nosil sebou podle svého stavu a někteří nepodléhali právu obce, země nebo státu, ve kterém se nacházeli. Nepřipomíná to někomu naši dnešní realitu?
Společnost, ve které je katalog lidských práv stále rozšiřován i o nejrůznější individuální představy o zvláštním způsobu života, kdy se považuje za možné posuzovat a determinovat práva členů společnosti podle všemožných diskriminací, genderových, věkových, menšinových, náboženských, sexuálních, atd., je obtížné postavit najisto rozsah skutečného a vymahatelného práva. Nedávno publikovaný případ britských policistů, kteří nezakročili proti sexuálním aktivitám dospělých s nezletilými dětmi, neboť k tomu docházelo (byť na území Velké Británie!) v komunitě ve které není takové jednání považováno za trestné a oni se obávali obvinění z „rasismu“, je téměř učebnicovým příkladem fungování představ o tom, že si někteří „nosí své právo sebou“. Sotva si lze pro moderní evropské pojetí práva představit něco méně nebezpečného…..
Publikováno v Právu 10. 9. 2014
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Stanislav Křeček - profil
