Nemám tušení, jakými právníky byl prezident obklopen. Ale buď jim nenaslouchal, nebo oni neměli ponětí o oboru, který se nazývá filozofie práva. Bývaly doby, kdy znalosti v této oblasti byly důležitější než podrobná znalost platného práva. Mezi právní filozofií a aplikací práva je zhruba stejný rozdíl, jako mezi uměním a řemeslem. Může být i vynikajícím způsobem zvládnuté řemeslo, ale stále to nebude umění.

Prezidentská milost není projevem laskavosti. Alespoň jako institut by neměla být. Tím se liší od té císařské, královské či knížecí, která se podle prezidenta stala přežitkem.

Sebelepší trestní zákon totiž nedokáže předjímat každou jednotlivou situaci, každý jednotlivý případ. Nepřiměřenost trestu, kterou sebepřesnější aplikace trestního práva nedokáže vyloučit, ta by měla být důvodem zvažování či udělení milosti. To se může týkat nejenom vlastního trestného činu, ale třeba i zcela mimořádných zásluh pachatele, které naprosto převyšují význam jeho protiprávního činu. Nechci uvádět příklady, byly by příliš zavádějící. Je prostě nesporné, že v důsledku výjimečných okolností nelze vždy v intencích trestního práva úplně spravedlivě rozhodnout. Proto v takových případech stojí nad právem vynikající osobnost, požívající důvěru společnosti, která jediná má právo posoudit míru spravedlnosti takového trestu. Bezvýhradně, zcela podle své osobní odpovědnosti.