Referendu, v kterém občané řekli jednoznačné ne všem kabinetům, vládnoucím od roku 2020. A pozor: Nejen jejich politice, ale dosavadním politickým praktikám vůbec. Různé aféry samy nerozhodly volby. Byly jen onou pověstnou kapkou narůstající nespokojenosti občanů. Nespokojenosti, která není specificky slovenským problémem. Postupně začíná mít celoevropský charakter.

Týká se proto v celém rozsahu i naší politické scény. Nespokojenost postupně přerůstá v rozhořčení. Nejde o počet demonstrací ani demonstrantů. Demonstrace, které se konají zejména v Praze od loňského podzimu, bychom neměli přecházet bagatelizací zatím relativně malé účasti. Je dobré začít si všímat výrazných společných prvků těchto vystoupení. Jednoznačně dominuje nesouhlas s úlohou, postoji a prací všech politických stran bez rozdílu. Totéž platí o politicích jako takových.

Je zajímavé, že média, která už řadu let soustavně dehonestují politiky (některé cíleně podstatně více) a důsledně generalizují každé jednotlivé selhání jako nedílnou součást celého systému, jsou z hlediska demonstrujících co do nedůvěryhodnosti hned na druhém místě za politiky.

Přestože nelze pochybovat, že skutečnou příčinou nespokojenosti občanů je především zhoršující se ekonomická situace, v českých podmínkách má zásadnější dopad na nálady obyvatel spíše pocit ekonomické nejistoty, než vlastní finanční problémy. To je faktor, který nelze podceňovat. Je zvláštní, že současná vláda si patrně tuto okolnost vůbec neuvědomuje. Naprosto společensky necitlivé nápady a návrhy ministra Stanjury naráží a budou narážet na obecný nesouhlas. Lidé totiž nechtějí chápat a určitě nikdy chápat nebudou, proč právě oni mají na sobě nést důsledky ekonomických a politických chyb, které sami nezpůsobili, a proč nemají být voláni k odpovědnosti a potrestáni ti, kteří je ať už svou neschopností, nebo nekompetencí zavinili. A to jsme u toho méně závažného selhání.