Nejprve mi dovolte, abych připomenul svá varování z minulých let:

1. Poslední události na české politické scéně jasně ukazují, že současná politická reprezentace se nachází v žalostném stavu. Je to tím, že jsme zažili dva totalitní režimy – tedy nacismus a komunismus – tedy přímou vzpouru proti pravdě, lidské přirozenosti, důstojnosti a svobodě. Je to také tím, že se po listopadu 1989 nepodařilo prosadit moderní politickou kulturu, ani jsme se nevyrovnali s minulostí. Ve společnosti dochází k degradaci života do podoby pouhého přežívání a užívání si, na úkor pravdy, otevřenosti a jí odpovídajícímu svobodnému jednání.

2. Místo toho, aby právo vládlo nad silou, síla (tu ekonomická, tu politická, tu stranická, tu soudní, tu odborářská, tu síla ulice) si v zájmu určitých skupin občanů osobuje právo vládnout právu. Největší ohrožení spravedlivých vztahů mezi lidmi jsou totiž pokusy přetvořit společnost, bez ohledu na to, zda jsou provozovány autoritativními či demokratickými prostředky. Vláda nad právem je cestou do pekel.

3. Považuji za veliký dar skutečnost, že jsem se před 22 lety mohl aktivně účastnit tvorby, projednávání a schvalování Ústavy České republiky. Považuji proto za povinnost přiznat, že jsem zaujatý, a to ve prospěch Ústavy ze 16.12.1992. Považuji za svoji povinnost také přiznat, že ji považuji za jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje. O její kvalitě nejlépe hovoří fakt, že všichni ti, kteří ji chtěli a stále chtějí upravovat, tak činili nikoliv pro její zlepšení, ale pro zlepšení svých osobních, politických či stranických pozic. Zkrátka jim šlo, a stále jde, pouze o to, aby si zjednodušili vládnutí a ještě více upevnili svoji moc. Má-li ale Ústava dobře fungovat, pak musí omezovat moc mocných. A právě tak je koncipována Ústava ČR.