Dobré ráno, vážený pane předsedající, vážení zástupci vlády, kolegyně, kolegové.

Je sice trochu úsměvné vyslovovat nedůvěru vládě, u níž je otázkou, zdali ještě vůbec nějakou podporu a důvěru mezi lidmi má. Řada mých kolegyň a kolegů zde mluvila, vlastně víc asi mluvit nebude, ale mluvila o celé řadě problémů, u kterých vláda zcela selhává a rezignuje na jejich řešení, ač se jednotliví ministři a pan premiér plamenně chlubili, jak mohutně nám všem pomáhají a jak vše řeší, ať už se jedná o energetickou krizi, inflační krizi a s tím související zdražování v podstatě ve všech sektorech ekonomiky, a nakonec i uprchlickou krizi, kde nám lidé píší a mají pocit, že jsou všude na druhé koleji. To vše vede k velké frustraci, která se jistě zcela promítá v nedůvěře občanů vůči naší vládě, která jediná v rámci exekutivy má možnost to celé řešit. A jak to do dnešních dnů řeší? Nijak. Tvrdí, že jedná, že nenechá nikoho padnout a vysílá signály. Ale ty vysílá již od loňského podzimu.

Ve svém vystoupení bych se však ráda zaměřila na oblast, ve které vláda podle mého selhala nejvíc, a tou je komunikace. Komunikace by přitom měla být základním stavebním kamenem důvěry v politiku jako takovou. Uvedu to na několika příkladech. Začnu cedníkem proti drahotě. Pardon, deštníkem proti drahotě. Vláda navyšuje důchody, kdy se jedná o zákonnou valorizaci. Zavádí slevy na dani na poplatníka. Ta už byla schválena předchozí Sněmovnou. A velmi zajímavé bylo sledovat dohady nad jednorázovou podporou rodin s dětmi ve výši 5 000 korun, kdo a jakým způsobem na tuto plošnou dávku dosáhne, kdo a jak ji vyplatí. Ministr financí opravoval veřejná prohlášení ministra práce a sociálních věcí, ačkoli na vládě spolu sedí u jednoho stolu. Dost to vypovídá o funkčnosti, jednotě této vlády a o její vnitřní komunikaci.