V květnu r. 2000 jsme jako studenti iniciovali k 55. výročí výzvu tehdejší brněnské radnici, aby divoký odsun odsoudila. Radní tehdy vyjádřili opatrnou lítost. Teď, o patnáct let později se k tomu vedení města hodlá vrátit. Poslechněte si krátký příběh zápasu o ztracenou paměť, boření tabu, síle literatury a naději na smíření.

První dějství: Prolomit ticho

Když jsme v na jaře roku 2000 jako spolek několika studentů poslali výzvu brněnským radním na veřejný email brněnského primátora Duchoně, netušili jsme, jakou lavinu to spustí. Dnes je těžko představitelné, že divoké vyhnání brněnských Němců bylo skutečným tabu. Ve veřejném prostoru vzpomínka na tuto tragédii tehdy prostě neexistovala a neslušelo se o ní mluvit. Rozprostíralo se kolem ní ticho zapomnění a v lepším případě pak náznaky, že jde o věc, kterou není radno rozdmýchávat. Vědělo se málo nebo nic a ta hrstka českých pamětníků, s níž jsme hovořili, reagovala většinou ostře a popuzeně. Ludvík Vaculík na počátku 90. let podal trestní oznámení na neznámého pachatele, ale věc byla odložena a zapomenuta.

My jsme se, tehdy věkem jen málo přes dvacet, rozhodli důsledně ptát, co se přesně stalo. Vypátrali jsme pamětníky, vzpomínky a fakta. Ukázalo se, že v Brně stranou veškerého zájmu existuje zbytek komunity brněnských Němců, kterou paměť na tuto událost ještě stále bolestně rozděluje. Toto bílé místo nebylo jen na mapě Brna. Jeho tíživost, rozsah a míra zamlčování nám postavila před oči fakt, že žijeme uprostřed společnosti, která ve své většině nejen není schopna natáhnout ruku ke smíření, ale ani ochotna se k událostem byť i jen vracet. A pokud k tomu byla nucena, nechápala, proč je to pro dnešek důležité.

S tím jsme se nehodlali smířit. Z dostupných fakt jsme sestavili krátkou výzvu a oslovili několik s Brnem spjatých osobností, aby ji podpořily. Výzva pojmenovala nespravedlnost a vyzvala radní ke gestu smíření a dokonce k omluvě vůči přeživším. O tom, zda požadovat i omluvu, jsme pochopitelně vedli diskuse – před zveřejněním mezi sebou a po zveřejnění i s mnoha stoupenci i odpůrci výzvy.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem 10 let po sepsání této občanské výzvy otevřel román Kateřiny Tučkové „Vyhnání Gerty Schnirch“ a uviděl tam (na str. 391) jméno našeho tehdejšího studentského sdružení (Mládež pro intekulturní porozumění) a o kousek dále dokonce převzatý celý text naší výzvy brněnským radním (s 396-8). Bylo to poprvé, co jsem výzvu po letech znova četl. Tentokrát ale nikoliv jako občan vyzývající politiky, aby v zájmu budoucnosti odkryli minulost, ale očima románově zhmotnělé Gerty Schnirch, která hledá smíření se světem, který jí přinesl utrpení, bezpráví a hořkost. Nic významného bych na těch slovech dnes neměnil: