V důsledku tak přímo či nepřímo podporují Putinovu snahu o rozdrobenou a slabou Evropu. Nesmíme dovolit, aby tito Putinovi trojští koně v EU uspěli.

Nadcházející evropské volby jsou zásadnější, než se může z naší české zahrádky zdát. Evropská unie dnes stojí na křižovatce. Buďto bude schopná usilovat o společnou energetickou strategii a hlubší spolupráci v zahraniční a bezpečností politice, nebo se vydá směrem opačným – k dezintergaci a marginalizaci, cestou nacionalistických hnutí. Jednotlivé národní státy by pak ovšem neměly šanci významně ovlivňovat své vztahy s Ruskem či ekonomickými velmocemi jako Čína a USA.

Putinovu plánu slouží právě populistické a extremistické politické síly, kterým se dnes bohužel daří sbírat hlasy v místech, která se potýkajících se silnou nezaměstnaností a sociálními dopady hospodářské krize. Populistické strany nejsou novinkou, ale právě dnes bychom měli být před jejich zdánlivě jednoduchými recepty na složité otázky imigrační politiky nebo přístupu k „nepřizpůsobivým“ na pozoru. Na hranicích demokratické Evropy doutná vážný konflikt s Ruskem a destabilizovaná Evropa je dlouhodobým zájmem Kremlu. Z výroků řady pravicových i levicových populistů je přitom jasné, že stojí na straně Putina.

Marine Le Pen, šéfka Národní fronty ve Francii při své návštěvě v Moskvě obvinila EU a USA z rozdmýchávání nové studené války. Šéf britských populistů Nigel Farage Putina obdivuje jako vynikajícího politika. Podobně uvažuje i nizozemský Geert Wilders nebo fašisté z řeckého Zlatého úsvitu. Extrémní pravici zřejmě na Putinově režimu láká jeho otevřené autoritářství, proklamovaný ultrakonzervatismus a národovectví, omezování občanských práv a vláda pevné ruky. Byť se mohou tyto strany lišit v míře svého extremismu, spojuje je jejich eurodestruktivní politika. A Rusko se již dnes nebojí si některé zavázat. Maďarský premiér Orbán se dohodl s Putinem na financování jaderného programu i bez ohledu na názor evropských spojenců.