Někteří mi pod post vyjádřili podporu, jiný z toho měli srandu a pár jedinců mi napsalo, že nejen podle fotky, ale i mých dlouhodobých názorů a činů zejména ve spojitosti s mým poslaneckým mandátem v někdejším Federálním shromáždění, bych měl kandidovat na Hrad.  Usmál jsem se nad tím, ale přiznávám, že to potěšilo. Po chvíli jsem nad tím mávl ruku. Pak jsem se ale přece jen zamyslel a vzpomněl si, kdy jsem tu větu slyšel poprvé.

Bylo to v létě v roce 1992, kdy jsem měl „slavný“ projev z balkonu Melantrichu, ve kterém jsem mimo jiné řekl, že jak Alexandr Dubček, tak Václav Havel se vrátili do roku 1969, přestože se píše rok 1992 a nejraději by budovali socialismus s lidskou tváří. Konstatoval jsem, že Alexandru Dubčekovi jsme měli dát čestnou plaketu a pamětní hodinky, a ne jej jmenovat předsedou Parlamentu a že Václav Havel by měl pochopit, že Parlament neposlouchá prezidenta, ale naopak.

V tu chvíli mě Landovský, stojící za mnou, začal tahat za bundu od mikrofonu a požadoval, aby mi ten mikrofon vypli. „To to brzo začíná…“ pomyslel jsem si. Saša se za mnou, jak bylo jeho zvykem, rozplakal a pak jsem byl pro část Slováků, které mám celkově rád na indexu. Čekal jsem pískot, ale lidi začali kupodivu na Václavském náměstí tleskat (už tehdy jich dost pochopilo) a pak jsem tu větu uslyšel poprvé. Malý na Hrad. Když zazněla, pronesl za mnou Landovský „a je to v prdeli“ tak nahlas, že to bylo slyšet po celé zemi díky přímému přenosu ČT.

Vypadalo to dost zle, protože mě od toho mikrofonu přenos nepřenos Landovský s Moučkovou tahali fest. Napadla mě spásná myšlenka a sdělil jsem stav třicetitisícovému davu pod sebou a sdělil, že za mnou chtějí, abych skončil. Václavák začal skandovat pokračovat pokračovat a Lanďák si šel dát dalšího panáka a já v klidu dokončil, co jsem chtěl říci. Tenkrát to šlo říkat co chcete, stačila trocha odvahy, zahnat trému a neříkat hlouposti. Mohli jste říct cokoli. Dnes už to nejde.