Jako odpovědný ministr financí kladl samozřejmě důraz na finanční stránku celého problému a zároveň si neodpustil svoji obvyklou dávku populismu a s tím spojeného zjednodušení.

Zapomněl se totiž zmínit o velmi důležitém faktoru při cenotvorbě léčivých přípravků a tím je legislativa Evropské unie. Původní nastavení systému regulace cen vedlo totiž Evropskou komisi k podání žaloby na ČR u Soudního dvora EU v Lucemburku. Žaloba byla stažena v roce 2009, dva roky poté, co Česká republika změnila systém tak, aby odpovídal směrnici 89/105/EHS.

Změna systému proběhla k 1. 1. 2008 především díky Nálezu Ústavního soudu ČR (sp. zn. Pl US 36/05). Ústavní soud v nálezu definoval původní stav jako jednoznačně prokorupční a netransparentní. Systém regulace cen funguje od roku 2008 bez vážných potíží.

Problém je, podle mnohých odborníků, především s porušováním cenové regulace z řad paralelních exportérů. Ale to je jiné téma. Je také ovšem možné, že se zatím dobře vydělávající paralelní exportéři zalekli možného pokračování projektu efektivních cenových kontrol ze strany Státního ústavu pro kontrolu léčiv, obrátili se na pana ministra financí a on usoudil, že jediným účinným řešením bude, přesunout výkon cenové regulace na ministerstvo financí.

Pravdou je, že do konce roku 2007 skutečně stanovovalo ceny léčiv právě toto ministerstvo a co budou hradit zdravotní pojišťovny, určovala čtyřikrát ročně kategorizační komise ministerstva zdravotnictví. To drželo ceny dlouhodobě nízko, to se nemuselo zcela zamlouvat farmaceutickým firmám, a protože jsme v té době již byli součástí Evropské unie, bylo možné se odvolat i na právo EU.

Změna složité problematiky, která ovlivnila výdaje ve výši 60-70 miliard korun se pak odehrála v rámci „válcovacího“ schvalování tzv. Topolánkova batohu. Jako nestandardní přílepek bez řádného připomínkového řízení pouhým načtením pozměňovacího návrhu byl přijat těsnou většinou 101 hlasu!

Jelikož se v té samé době vedla válka o tzv. regulační poplatky, prošly zásadní změny v cenotvorbě léků bez většího zájmu. SÚKL tak dostal do rukou moc od roku 2008 kromě sledování bezpečnosti léčiv a jejich registrace, také stanovovat ceny léků i výši úhrady pojišťovnou prostřednictvím správních řízení.

To samozřejmě přineslo nejen povinnost individuálního posuzování nároků producentů léčivých přípravků, ale také možnost podávání opravných prostředků proti rozhodnutí o stanovené ceně nebo úhradě. Bylo dosaženo Ústavním soudem požadované předvídatelnosti a transparentnosti celého systému.

Zároveň začala být často oprávněně kritizována jeho pomalost a těžkopádnost. SÚKLU také byla dlouhodobě vyčítána pomalost při povinné revizi úhrad léčivých přípravků, která oproti původním předpokladům trvala několik let.

Je třeba ale připomenout, že k takové komplexní revizi přistoupila Česká republika jako první země EU, byla zahájena u 9729 léčiv v 928 správních řízeních. Díky tomu došlo k určitému omezení zisků farmaceutických firem.

V roce 2011 byl také v rámci novely zákona o zdravotním pojištění zrušen odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí výše a podmínek úhrady. Přesto ale zatím není současný systém cen a úhrad léčivých přípravků samozřejmě stále nijak dokonalý. Nemůžeme být spokojení s neustálým nárůstem výdajů zdravotních pojišťoven a především pacientů za potřebné léky.

Za zamyšlení jistě stojí i nedostatečné využívání levných generik oproti originálům léků. Neřešeným problémem zůstávají tzv. reexporty léků, popřípadě otázky reklamy a promítání marketingových pobídek do cen inovativních léčivých přípravků.

Pouhé přenesení odpovědnosti na ministerstvo financí však v žádném případě není řešením a zárukou, že rozpočty zdravotních pojišťoven ušetří, pacienti nebudou muset sahat hlouběji do kapes a zisky farmaceutických firem přiměřeně klesnou.  

Soňa Marková, poslankyně PS PČR za KSČM

 Mgr. Soňa MARKOVÁ, stínová ministryně zdravotnictví KSČM