Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové.
Omlouvám se, že jsem se musel přihlásit znovu. Diskutoval jsem tam jeden školský problém tak intenzivně, že jsem přeslechl své jméno, tak ale jsem tady a připraven. Jako učitel bych měl takové skoro nutkání, chci říct, že je opakování matka moudrosti, a mám tady tu brožuru, kterou tady citoval Marek Benda - kolega, takže bychom to vzali znova pro lepší zapamatování, ale nebudu vás tak trápit, jenom na ní ukážu v tom smyslu, že si myslím, že je opravdu dobrá, (ukazuje brožuru) a že je dobré si prostě v klidu tyto věci nastudovat.
Mně osobně by stačilo jen velmi málo prostoru, já v té věci mám jasno, stejně jako, myslím že kolegové z KDU-ČSL a věřím, že i z dalších demokratických stran. Co bylo ukradeno, musí být vráceno, to je jasná teze. Na tom není nic nesrozumitelného. Stejně jako, že je prostě naprosto nemravné jaksi ukradenou věc chtít zdanit. Všichni to víme, ale stejně mě mrzí, že někteří se na to tváří alibisticky, a když tady pobíhají, diskutují, tak vlastně mají za to, že stejně to všechno vyřeší Ústavní soud. Já si myslím, že tenhle alibismus není v pořádku, že bychom si ty věci měli umět pojmenovat, vyříkat tady na plénu a nedělat blbosti a nemravnosti.
Jako učitel i jako historik bych se tady mohl opřít o řadu autorit v této oblasti, protože je to věc, ano, je to věc i historická. A mně se zdá, že s tou naší historickou pamětí je to někdy velmi špatné a s těmi historickými znalostmi rovněž tak, což mě velmi mrzí, protože kdo tu historii špatně chápe, tak se sám sebe tak odsuzuje k tomu, aby si jí potom znova zopakoval díky těm předchozím chybám. Mám tady článek, který vyšel. Není to žádné nebojte křesťansky orientované médium. Je to věhlasný historický časopis pro nejširší veřejnost zajímající se o historii, dějiny a současnost. Možná to mnozí znáte. Vycházel už v šedesátých letech. Pak nemohl vycházet za normalizace. A od roku devadesát zase.
A tady nejdříve jako vstup mám tu úvodní část, která se týká provázanosti právě s tou minulostí, kterou mnozí argumentují. A já tady použiji argumentář vlastně v tom článku kolegy z jihočeské univerzity, který se tady této době a problematice věnuje - kolega Ivo Cerman. Jmenuje se a odkazuje tedy na to, vyšlo to v dějinách a současnosti č. 10 v roce 2012. Takže není to nic jako zastaralého, protože už tehdy, jak víte ta diskuse se otevírala, se táhne jako Ariadnina nit, což je smutné, protože u těch jasných věcí bychom možná opravdu nemuseli plýtvat energií a časem a mohli být dávno uzavřené ve prospěch věci.
Článek se jmenuje Návrat před Josefa II, z podtitulem Mýtus o neexistenci církevního vlastnictví. A mohl bych to volně citovat, ale budu se radši držet autora přímo, aby někdo neřekl, že jsem pak nějaké důležité slovíčko vynechal. "Může církev vlastnit majetek? Restituce církevního majetku budí bouřlivé reakce nejen v politických vodách. V diskusi o ni však často zaznívají nepřesnosti a dezinterpretace, uvádí historik na úvod svého článku. Ano, je to návrat před Josefa II. A přitom se vymlouvají na komunisty, napsala rozhořčeně Lenka Procházková o restituci majetku katolické církve. Stalo se v diskusi na serveru Aktuálně.cz, kde se jeden čtenář tázal, zda restituce církevního majetku neruší reformu Josefa II. Narážel tím na rozšířený názor, že od dob osvíceného monarchy katolická církev není vlastníkem majetku, ale že má pouze uživatelské právo. Ptát se na něco takového Procházkové je trochu zbytečné, protože ona sama tento názor na veřejnosti rozšířila.
Mýtus se zrodil v zápalu politického boje o restituce let 2011 a 2012 a naší historií obohatil tvrzením, že tímto právnickým argumentem bylo ospravedlněno josefínské rušení klášterů. Procházková i další odpůrci restitucí potom pružně rozšiřují platnost této zásady na církevní majetek obecně. Komunisté v roce 1949 tedy katolické církvi nevzali její majetek, ale jen právo užívání majetku a v nynějších restitucích se tedy nemá co vracet. Majetek, který církvi zůstal dál k užívání, nemovitosti a půda, už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě. Platy duchovních byly hrazeny státem z fondu, který vznikl po rozprodeji některých zrušených klášterů a dalších nemovitostí, tvrdí Lenka Procházková v článku Církev nemá na restituce právní nárok v literárních novinách 11. listopadu 2011. Přitom opakovaně ujišťuje veřejnost, že církevní majetek je státní, v uvozovkách státní již od dob Josefa II a připomněla to i po podání trestního oznámení na premiéra Nečase v lednu 2012.
Ovšem spisovatelka Procházkovu není průvodcem tohoto revizionistického názoru. Do současné diskuse jej zanesli právníci Vladimír Kyntl a Vladimír Mikule v kontroverzním posudku Univerzity Karlovy, od kterého se však distancoval rektor i vědecká rada. V posudku se odvolávají na prvorepublikového právníka Antonína Hobzu, jenž tento názor údajně doložil v posudku z roku 1919 a v knihách o církevním právu. Předesílám, že Hobza nic takového nikdy nedoložil. Procházková však mýtus o neexistenci církevního vlastnictví notně zpopularizovala, především díky disproporční pozornosti, kterou ji dopřávají média včetně veřejnoprávní televize. Brzy se myšlenky chytili i politici. Z počátku to byla protivládní hnutí Holešovská výzva a Hnutí za přímou demokracii. Později Paroubkova Lev 21. A nakonec i věci veřejné a ČSSD. Politici těchto stran přenesli argument na půdu Parlamentu. Kromě toho se mýtu chopil advokát Karol Hrádela, který říká, že státu hrozí žaloby v případě, že zákon bude schválen. K podpoření svého názoru si sám napsal posudek, ve kterém tvrdí, že osvícený panovník zavedl do josefínského státního práva ustanovení, že církevní statky nepřestaly být statky státními.
Katolická církev se hodnocení josefínských reforem vyhýbá, takže problém zatím neobjasnila. Nicméně brněnský právník Petr Jäger vyvrací josefínský argument tvrzením, že právní je směrodatná jen situace, jaká panovala po 25. únoru 1948 a starší historický vývoj nás nemusí zajímat. Jednotný pojem vlastnictví prý vznikl až občanským zákoníkem roku 1811 a termíny doby josefínské jsou tedy irelevantní. Hovořil-li Hobza později o tom, že církevní majetek byl zvláštním druhem veřejného majetku, používal právní kategorii, která v 19. století vůbec neexistovala. Existovala jen jedna forma vlastnictví, které se nedělilo na veřejné a soukromé. Milovníky dějin však tento problém zajímat může, a proto jsem se pokusil zjistit, jaká byla právní argumentace Josefa II ve skutečnosti. Byly josefínské reformy skutečně ospravedlněny argumentem, že církevní majetek je státní, a že jí církev má pouze v užívání? A teď odkazuji, protože mám další čtyři strany na ten článek, který jsem tady uvedl, kde je otištěn, a který rozebírá tady různé ty omyly a dezinterpretace, jak jsem uvedl v úvodu.
A přeskočím k navazující záležitosti, která vlastně při tom nedávném projednávání před několika týdny zazněla z médií. Vyskočila konkrétně ze serveru Aktuálně a prostě nelze k ní mlčet, zejména tedy z pohledu historika, prostě k ní nelze mlčet. Server Aktuálně citoval, odkazoval na předsedu KSČM a doslova ta citace zněla: "Katolická církev nikdy nebyla národní církví České republiky.
Vždycky se postavili proti zájmům českého národa. Ať to bylo v době pobělohorské, ať to bylo za první světové války, ale i za druhé světové války, se církev postavila proti českému národu." Konec citace. Já jsem to neslyšel na vlastní uši, ale takhle to uvádí ten zdroj, ten server Aktuálně. A může se k tomu samozřejmě i pan předseda KSČM vyjádřit.
Co se týká tady tohoto pojetí, tak mě mrzí, že se tady k historickým otázkám v Poslanecké sněmovně vyslovuje kde kdo a často není nouze o příspěvky, které jsou diletantské, nepodložené a které jsou minimálně zavádějící. Už jsme se tady doslechli od komunistické exposlankyně Semelové nejrůznější "obhajoby" a komunistické interpretace procesů padesátých let včetně Milady Horákové a podobně. A nyní tedy je to v souvislosti zase s církví a církevními restitucemi.
K tomu bych chtěl říct, že katolická církev jen stěží může být církví národní, když jejím posláním je být církví univerzální, což vyplývá z jejího samotného názvu. Což chápu, že je těžké rozlišit pro člověka, který má třeba k církevním dějinám daleko, nebo to prostě není jeho každodenní téma. Každá další citovaná věta je ale také nesmyslná, nespravedlivá a nepodložená.
A myslím si, že by stálo za to někdy udělat na tato témata i samostatné semináře. Konají se tady nejrůznější semináře. Tak klidně k době pobělohorské, k 19. století, k tomu již zmíněnému josefinismu a potom tedy k tomu klíčovému 20. století.
Zase bych tady mohl uvádět sine ira et studio, bez zášti a náklonnosti, opravdu kolegy slovutné historiky a historičky, například paní docentku Čornejovou, která se velmi dlouhodobě věnuje podrobně badatelsky řádu jezuitů. Napsala o tom řadu knih a publikací včetně zahraničních. A kdybych tady zase mohl citovat velmi vyvážené posouzení, včetně těch osobností, kterým je někdy nasazována taková ta psí nebo medvědí hlava, jako byli tedy ti různí představitelé pobělohorské rekatolizace, a kde ona upozorňuje, že to byli také vynikající čeští vlastenci.
My dnes často žehráme právě na nedostatek vlastenectví a je to určitě i tím, že velmi málo zdůrazňujeme toho, kdo je takovým vrcholným představitelem vlastenectví a o kterém by se naopak ve všech školách mělo hodně učit a věnovat mu velká pozornost. Je to právě jezuita Bohuslav Balbín a jeho dílo, především jeho slavná obrana jazyka českého.
Co se týče postoje církve k českému národu v době světových válek, tak to považuji opravdu to vyjádření, pokud bylo autentické, téměř za skandální. O chrabrosti a utrpení církevních představitelů již vznikla řada prací psaných soudobými historiky. Ne že někde někdo něco pokoutně, nebo jenom jednostranně, ale historici, kteří se pečlivě tomu období věnují. A opravdu už je těch publikací celá řada. A je to jak o našich představitelích církve, tak o těch zahraničních. Asi všichni znáte jméno Maxmiliána Kolbeho, nebo pátera Unzeitiga, zvaného Anděl z Dachau a další. Jenom abych za všechny zaštítil celou tu řadu.
A pro to české prostředí jsem si vybral jako zářný příklad osobnost monsignora Bohumila Staška, kanovníka na Vyšehradě, který byl zároveň poslancem a také předsedou ČSL v Čechách. Když byly v říjnu 1938 zabrány Sudety, při svěcení kostela v Rokycanech hřímal: "Jaký bude úkol nás českých kněží v našem národním neštěstí a v těžkých dobách, jež snad nedej bůh nás ještě čekají? Budeme proroky českého národa. Neumlčí nás, půjdeme na kazatelny a do žalářů." Konec citace.
Na Staškův podnět bylo ve správní komisi města Prahy rozhodnuto uložit z Litoměřic přenesené ostatky Karla Hynka Máchy na Vyšehrad, kde nad rakví básníka pronesl kázání. Staškova činnost vyvrcholila jeho neohroženým vlasteneckým kázáním na slavné pouti u Svatého Vavřinečka poblíž Domažlic 13. srpna roku 1939. Této pouti se dle odhadů zúčastnilo na 120 tisíc poutníků. Budeme mít letos tedy velké výročí této slavné a vlastenecké pouti.
Na tuto poslední mohutnou národní - (Silný hluk v sále. Někteří poslanci v hloučcích diskutují.) Mě mrzí, že každý se tím vlastenectvím tady zakrývá, ale někoho to zjevně ani nezajímá. To teda v takových pohnutých dobách pro český národ, tak -
Jde především i o tu úctu -
Děkuji. Už to jenom dokončím a opravdu si myslím, že by si to zasloužilo pozornost právě proto, že si tady ty pohnuté události doby a utrpení často připomínáme, mnozí se účastníme pietních aktů a teď mě to teda překvapuje, že opravdu má někdo něco jiného na práci u tak důležitého jednání.
Takže tady na tuto poslední mohutnou národní a náboženskou manifestaci již dohlíželi konfidenti nasazení Klatovským gestapem. Stašek vedl přísahu shromáždění lidu své vlasti. Cituji: "Že ji nikdy neopustíme, nezradíme, až do posledního tlukotu srdce milovat budeme." Konec citace. Ačkoliv věděl, že by se mohl zachránit útěkem do zahraničí, zůstal v přesvědčení, že: "Někteří z vedoucích mají být připraveni na oběť a být lidu, na nějž čeká hořký kalich, alespoň příkladem v utrpení." Opět konec citace.
V Českoslovanské akciové tiskárně, kterou vybudoval, byl Stašek 1. září 1939 zatčen. Po věznění na Pankráci byl převezen do Koncentračního tábora v Oranienburgu. Po ročním věznění pak do Dachau, kde přišel o pravé oko a kde byl vězněn až do osvobození tábora americkou armádou. Téměř se tak naplnila slova později popraveného K. H. Franka, cituji: "Pokud bude živ, Stašek z koncentračního tábora nevyjde." Konec citace.
Bohumil Stašek byl ušlechtilým vlastencem, který navázal na odkaz Balbína, Palackého i Riegera. Statečný muž, kněz a politik nezůstal ojedinělým zářným příkladem lásky k vlasti a národu v těžkých dobách. Svědčí o tom znova slova K. H. Franka, který si stěžoval kardinálu Kašparovi na činnost českých kněží. Cituji: "Kdyby dále trvala, musela by býti potrestána tato činnost." Konec citace. Žádal, aby v tomto smyslu české kněze napomínal a dodal: "Zvláště kanovníka Staška." Konec citace.
To kázání na Vavřinečku, kdy si budeme připomínat v srpnu výročí, bylo vydáno tiskem, dá se sehnat v antikvariátech nebo v knihovnách a existuje celá kniha, která popisuje tuto vynikající osobnost a další osobnosti. Jmenuje se "Když křižovali český národ". Doporučuji vám k prostudování.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
-635068293949132139.jpg&id=12360)
