Milí krajané,

pokládám si za čest, že mohu být prvním členem vlády České republiky, který vás může při příležitosti vašeho každoročního pravidelného setkání takto pozdravit.

Letos uplynulo již 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče a ještě i mnozí z vás museli nuceně opustit svou vlast, v níž naše rodiny po staletí společně zapouštěly své kořeny. Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci dalších národností bok po boku utvářeli identitu Čech, Moravy a Slezska, kde jste mnozí měli své domovy. Tragické události XX. století tyto svazky narušily, zpřetrhaly a některé definitivně zničily.

Židovská a romská komunita byla během vlády nacionálně socialistického teroru téměř vyhlazena. Vztahy mezi Čechy a Němci pustošily zločiny nacionálních socialistů, které se děly ve jménu německého národa vůči národu českému. Ale to nebyl konec. Neboť touha po pomstě a po odplatě za tyto válečné zločiny na sebe vzala hrůznou podobu ve zločinech ze strany části českého obyvatelstva vůči německy mluvícím spoluobčanům na sklonku války. Toto dílo ničení trvalo ještě řadu měsíců poté, kdy utrpení války ukončily podpisy mezinárodních dohod. Jak je vůbec možné, že se napáchalo tolik zlého? Podle jakého pravidla nebo principu bylo možné, aby kulturní a společenská scéna tolerovala činy, za něž se dodnes stydíme? A můžeme si být jisti tím, že jsou dnes tyto lidsky opovrženíhodné ideje bezpečně deaktivovány?

Jsem přesvědčen, že dokud usilujeme pochopit, dokud pociťujeme stud a dokud také je komu adresovat slova prosby o odpuštění, dotud máme šanci alespoň z části uzdravovat rány minulosti a navazujeme na to, co upředlo vztahy mezi lidmi našich zemí. Tedy pojetí člověka jako bytosti, která byla stvořena k tomu, aby s druhými budovala vztahy vzájemné úcty a důvěry.