Do Česka byla leteckým speciálem přivezena těla čtyř českých vojáků, kteří zahynuli při sebevražednému útoku v Afghánistánu. V souvislosti s tím, protože jde o velkou ztrátu, se objevily hlasy, jaký je vlastně smysl naší angažovanosti v této oblasti. Jestli nejsme pouze zapleteni do konfliktu cizích mocných sil. Objevily se i různé dehonestující výroky na adresu našich vojáků. Mluvilo se o nich jako žoldácích, kteří mají koneckonců počítat s tím, že se jim může něco takového stát. Označení žoldák má v češtině jasně pejorativní charakter. Žoldák je ten, kdo přejde na stranu toho, kdo mu zaplatí víc. To je v tomto případě nesmysl, představa že by našim vojákům zaplatil Tálibán víc a oni přeběhli na jeho stranu je tak absurdní, že tomu někdo se zdravým rozumem uvěřit nemůže. Podle této logiky bychom pak museli za žoldáky označovat třeba profesionální hasiče nebo policisty, protože za svou práci, kterou si také vybrali dobrovolně, berou plat.

Je potřeba se podívat na to, co se v Afghánistánu děje a jaká je základní idea tak malé země, jako je ta naše, že má své vojáky v daleké cizině. Základním ideálem je boj za lidskou svobodu. Zahraniční mise často kritizují lidé, kteří by pod vládou Tálibánu nechtěli žít ani den, protože nikomu se nechce žít ve stínu poprav, mučení, zatýkání a za poměrů, které byly horší, než v středověku. Tam aspoň nikomu nepřikazovali, jak má mít dlouhé vousy. Tálibán zakázal hudbu i televizi, ženy musely být na veřejnosti úplně zahalené, zakázalo se vytvářet nebo vlastnit podobizny lidí a zvířat. Zničily se vzácné kulturní památky. Za křesťanskou misijní činnost byl trest smrti. Tento nelidský režim byl spojnými silami západních vojáků a místních protitálibánských sil svržen. Důvodem bylo, že se země stala teroristickým hnízdem, což už se bezpečnosti zbytku světa skutečně dotýkalo.