Vycítili šanci být tím „třetím, co se směje“, zatímco se dva perou. Zvedla se vlna nevole až nenávisti vůči Ukrajincům, Romům i policistům. Neoprávněná – výtržností a potyček se neúčastní národy nebo etnika, ale konkrétní lidé. A policie je řešila a řeší tak, jak jí ukládá a umožňuje zákon, a volí postup, který v danou chvíli vyhodnotí jako nejvhodnější.

Ve spolupráci s vládní zmocněnkyní pro otázky romské menšiny, vládní zmocněnkyní pro lidská práva a kolegy z ministerstva vnitra pracujeme na tom, aby tyhle události zůstaly přesně tím, čím jsou – tedy lokálními konflikty. A by se na lokální úrovni, společně se zástupci Romů a Ukrajinců, řešily.

Bez ohledu na to, že některé projevy Romů, ať už romských „influencerů“ nebo řadových účastníků demonstrací, byly nenávistné, nespravedlivé a jednoznačně za hranou, romskou frustraci jako celek musíme brát vážně. Většinou si to neradi připouštíme, ale pro skutečnou integraci Romů, jejímž základem je podle mě rovný přístup ke vzdělání a vytvoření opravdu početné vrstvy romské inteligence, profesionálů, budoucích vzorů, jsme jako společnost neudělali dost. A jsme tím sami proti sobě. Romové, kteří ze svojí situace nevidí východisko, se pak podobně jako další podobně frustrovaní lidé stávají snadným terčem pro věrozvěsty snadných a rychlých, tedy populistických řešení.