Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, ráda využívám této možnosti, abych uvedla na správnou míru některé interpretace, které zde slyším.

Nejprve ke kauze, kterou formuloval naprosto nepravdivě můj předchůdce, jak se dobře žilo za protektorátu. Samozřejmě ani v přeneseném smyslu slova jsem něco takového neřekla. Když ten výrok, který v tom opravdu krátkém provedení byl publikován, zněl, že na území - to území tam nebylo, bohužel - protektorátu se nic tak moc nedělo, tak jsem tím myslela opravdu teritorialitu. Myslím si, že kdo mě zná, tak nemůže nikdy pochybovat o tom, že nikdy by mi nebyla lhostejná a nikdy bych nezlehčila ani jednou ani jednu oběť, ať už by šlo o oběť českou, německou, čínskou, americkou, vietnamskou. Smrt je vždycky to nejhorší, co se může stát, obzvlášť když k ní dojde v průběhu válečného konfliktu. Absolutně si nedovedu představit sama sebe ani svoji rodinu, že by jakýmkoliv způsobem v minulosti, v přítomnosti a troufnu si říct i v budoucnosti zlehčovala postavení a osudy obětí nebo pozůstalých po obětech druhé světové války na území protektorátu.

Když jsem to bohužel naivně a lehkomyslně řekla, myslela jsem, že každý pochopí, že i zde šlo o porovnání protektorátu jako teritoriálního území, přes které neprobíhala žádná válečná fronta, ani zde nebyly válečné konflikty jako v Pobaltí, v bývalém Sovětském svazu nebo v Polsku. Takže já to beru jako útok opozice, jako snahu odvést od problémů, které řešíme a které jsou dědictvím právě opozice, k problémům, které bych nazvala tedy kvazi problémy. Měla jsem teď tiskovou konferenci a ani jeden dotaz ze strany médií nepadl už k této otázce, protože si myslím, že naše média jsou inteligentní, dlouhodobě mě znají, ví, že jsem třeba spoluautorka zákona o obětech trestných činů, natož tedy, abych já zlehčovala jakékoliv oběti.