Hned na úvod říkám, že jsem zastáncem soukromí. Do soukromých věcí státu ani nikomu jinému nic není. Nevadí mi, pokud primáš cikánské cimbálovky nepřijme na místo basisty jinak vynikající blonďaté nebo vietnamské hudebníky, protože pak už by to prostě nebylo ono. Nevadí mi spolek plešatých ani třeba strana žen, kde by nemohl být žádný muž. To vše je soukromé jednání svobodných lidí. Je každého věc, koho si pustí do „svého bytu“.

Je však velký rozdíl mezi jednáním jedince nebo skupin jedinců a mezi výrobkem, produktem uváděným na trh. Jak to myslím?

Je možné nepustit si do bytu člověka, kterého nechci. Je možné si vybrat člena své kapely. Ale není možné stavět byty, které by automaticky vyhodily ze dveří černocha. Není možné vyrábět basy, které by nehrály v ruce blonďáka.

A sociální sítě jsou také zbožím. Tváří se jako veřejná platforma zadarmo, ale není to tak. Je to privátní majetek, nese majitelům obří zisky z využívání našich dat. A tyto sociální sítě začaly uplatňovat cenzuru. Často i v určité podivné dohodě s některými vládami a evropskou komisí, ale pořád na bázi „je to náš majetek, tak si můžeme blokovat a mazat, co chceme“.