My v postkomunistické Evropě si to ještě pamatujeme. Naši kolegové na Západě si to asi budou muset také prožít.

Zatčení ředitele automobilky Audi pana Ruperta Stadlera, obviněného z falšování emisních hodnot, vyvolalo u většiny novinářů jízlivou radost. Konečně došlo i na velkou rybu. Nemohu se však ubránit pocitu jistého deja vu. Zatčení ředitele, který obcházel předpisy, aby mohl splnit nereálný cíl stanovený seshora, to přece není nic nového pod Sluncem.

V ČSSR začínalo v šedesátých letech období tání, brutální komunismus ustupoval, přišla nová česká filmová vlna, závan svobody. Ano, úplná svoboda to nebyla, některá témata byla stále tabu. Muselo se pracovat s náznakem, alegorií. V tom se pozná mistr. Jedním z prvních velkých filmů tohoto období ukazujících pravou tvář komunismu byl film režisérské dvojice Kádár – Klos s názvem „Obžalovaný“ z roku 1964 s Vlado Mullerem v hlavní roli.

Hraje ředitele elektrárny, který dostal nereálný termín na její zprovoznění. Nesplnitelný úkol, k tomu takové ty řeči nadřízených „Však ty víš, termín je nejdůležitější. Kdybys něco potřeboval, tak podporu máš.“ A tak ředitel, takový ten bodrý hodný komunista, co prošel za války koncentrákem, dělal, co mohl. Obcházel i porušoval předpisy, vyplácel neoprávněné prémie, aby termín stihl.